Thursday, September 3, 2009

Šikmá střecha (patetické poděkování)

Děkuji.
Za:
  • tři roky existence Dream teamu, za tři/čtyři roky spolubydlení v různých koutech žluté koleje
  • těch pár kroků, které stačilo ujít, když jsem něco potřebovala (a dohromady to určitě hodilo neuvěřitelné množství kilometrů)
  • studenou vodu, která se lila horem do sprchy a za brouzdaliště, které vždycky zůstalo na podlaze
  • ty hektolitry kafe, čaje a kofoly, za haldu ibalginů, kila dobrot a mraženou mirindu
  • vzkazy na zrcadle a bílé tabuli, lístečky na dveřích, icq diskuze na vzdálenost pouhých několika metrů
  • písničky na přání, pohádky na dobrou noc a dějepisné příběhy
  • vytváření společných projektů a společnost při těch ostatních
  • vysvětlování matiky, fyziky a podobných hrůz
  • dlouhé a ještě delší diskuze, při kterých se probraly všechny problémy světa
  • sdílení slepičích starostí a drbání
  • koupelnové pokecy s kartáčkem v zubech
  • focení, kontroly textů a úkoly ze španělštiny a výtvarky
  • toleranci toho věčného datlování a svícení
  • za řešení problémů typu "okno zavřít/otevřít, světlo zhasnout/nechat svítit"
  • všechny vrstvy, co mi kdy byly půjčeny
  • střídavé uklízení pokoje a rady Ptáka Vytíráka
  • narozeninový dort a překvapení v zrcadlovce
  • tu společnou fotku s Toddem
  • Maňase, bílou tabuli, držátko na připomínky a kupu dalších věcí, které jsem dostala
  • stříhání vlasů (a uší) a luxusní odnos do sprchy
  • ten pocit samozřejmosti při příchodu do vedlejšího pokoje
  • místo za dveřmi, kde se při sezení na zemi tak dobře opírá o skříň a společné sledování filmů
  • usmíření po hádkách (jedno z nich bylo obzvláště potřeba)
  • nekonečné hodiny smíchu a ještě delší utěšování, když zrovna do smíchu nebylo
  • ...
  • ...
  • ...
A za všechno ostatní, co se vypsat nedá.


Thursday, August 13, 2009

Prázdninová zjištění (aneb co se o sobě dozvíte, když to nečekáte)

1. Mluvíte ze spaní. Pravidelně, srozumitelně a za účelem komunikace, aniž by vám přitom vadilo, že dotyčná osoba je sice vzhůru, ale vy spíte. Zuzka to komentovala slovy: "Bydlím s tebou čtyři roky a zatím mi nijak nevadilo, že máš tencence si se mnou povídat i ve spánku."
2. Neumíte se ovládat. "Co je s tebou?" "Nestíhám, jsem unavená a je hrozná zima." "Tak ještěže neprší, to bych nechtěl zažít..." a "Přemýšlelas někdy o tom, že dospělý člověk by měl smích, pláč a únavu umět ovládat? Nechceš se to naučit?"
3. Vždycky jste chtěli bráchu, ale když pak jednoho máte, stojí vás komunikace s ním extrémní přemáhání. Nevlastní mladší bratr by byl rád, kdyby se veškerá pozornost soutředila na něj (ať si poslouží), je schopen se s vámi prát o müsli (které mimochodem vůbec nechcete), padesátkrát denně se vás zeptá, proč nejíte maso a jestli si vážně nedáte aspoň kousek kuřátka/rybičku/krevetku/klobásku. V aquaparku by byl šťastný, kdybyste ho topili nebo mu ukázali, že vám nevadí, když vás někdo drží přišlápnuté na dně (a když ho skutečně stáhnete pod vodu a necháte chvíli zápasit, cítí se ublížený. Když se tátou necháte zašlápnout, zatímco ležíte na dně, uplave pryč, než se stačíte zase vynořit. Hrajete-li s ním deskovou hru a má-li zrovna štěstí, budete muset celou dobu poslouchat jeho poznámky o vlastní šikovnosti.
4. Po sedmi letech studia vám německý jazyk pořád nic neříká. A když už ano, rozhodně ne tak, jak byste si představovali. Nacházíte se v bavorském městěčku a potřebovali byste si domluvit ubytování, anglicky tady ale nikdo nerozumí. Na maminčinu otázku, jestli to vážně nezvládnete německy, odpovíte kategorickým ne. Když se všechno nakonec vyřeší a ona se při psaní SMSky ptá, jak se řekne anglicky "napínavý", bez mrknutí oka opáčíte "spannend".
5. Člověk ve vašem okolí je ve skutečnosti Herkules (nebo nejste tak težcí, jak si myslíte.) A stále se pekelně bojíte výšek. Takže když pak po dešti jdete zkoušet lanovou houpačku, se strachem objímáte kmen a kloužete po mokré kůře, podaná ruka se rázem promění ve výtah a vy se zmůžete na pouhé: "blázne, strhneš se...seš celej?"
6. Nejste fotogeničtí ani extrovertní, ale doháníte to ulítlostí. Focení na golfovém hřišti (v pánských džínách a vlněné čepici), troubení do barevných frkaček a rétorické cvičení pak (skoro) nepůsobí jako problém. A šipky vám pořád nejdou, přestože alkoholu máte v krvi výrazně méně než ostatní. Abyste dostáli své ulítlosti, při příchodu na "brigádu" donesete "chilli papričky pro ostrý chlapy" a pak s úžasem zjistíte, že buď vy, nebo jeden z nich fakt slušně hrajete. (Teorie, že toho skutečně vydržíte víc než Herkules, se zamítá.)
7. Máte extrémně ovlivnitelnou slovní zásobu. V průběhu několika dní či hodin do ní přiberete slova jako výrazně (výrazně víc, výrazně horší...) či viď za každou druhou větou (přestože jste se mu vehementně bránili). A s přízvukem to funguje úplně stejně.
8. Dokážete si skvěle užít putování Bavorskem a Šumavou. Nevadí, že máte k dispozici jen čtyři dny, nejdete žádnou přemrštěnou vzdálenost a spíte pod střechou. (Všechno proto, že mamince "je 45, má v háji záda a už si nepotřebuje nic dokazovat".) Zároveň si na ty čtyři dny dokážete sbalit do malého batohu (dovednost osvojená ve světluškách, děkuji :)).
9. Máte CAE. Sice na B, ale jsou vaše. Po všem tom trojčení, že jste je neudělali, ze sebe máte skoro dobrý pocit (ale to Áčko byste prostě chtěli...). Dokonce jste našli ten papír, který vám umožnil se dostat do výsledků na internetu a můžete si s ním vyzvednout certifikát, pokud ho do října neztratíte.
10. Zvládli jste si uklidit pokoj, který obsahoval věci odvezené z koleje, pozůstatky balení a vybalování z tábora, chaty a Bavorka, zbytky moduritového tvoření a rýži ještě z ObRoku. (Z toho je vidět, že zázraky se dějí, jenom je za nimi schovaná spousta dřiny.)

Thursday, May 21, 2009

Střepy nosí štěstí...ale co s rozbitým talířem?

"Za pletivem" (jak říká M.) právě skončilo první předávání maturitních vysvědčení.

Po čtyřech letech pro naše nejstarší OG mates nastal čas uniformu svléknout a už neobléct. Po čtyřech letech odcházejí a nechávájí za sebou...kromě jiného například nás ostatní. Zítra na snídani už nebude potřeba sextánsko-oktavánský stůl. Pan Rétor nebude moct říkat, že jde pozdě, protože "něco řešil se třídou". Vrchní patro naší koleje zůstane poloprázdné a na zdi v hale školy bude dál viset plachta z prvního maturitního plesu, obklopena stojany se spoustou fotek. Nikdo nerozezní divadlo stejným hlasem jako D., školní autobus možná bude jezdit včas. Nikomu nebudou z batohu koukat obalené meče s logy různých bitev. Až bude nejhůř, nebude žádná švýcarská čokoláda. Jedna z nejpracovitějších a nejskromnějších osob přesune své úspěchy jinam. Po někom tu zůstanou vlastnoručně zpracované maturitní otázky z IVT. Jiné známé tváře najednou nepotkáte v tělocvičně ani na hřišti, na modelu OSN se budou podílet jiní. K. vám možná postaví dům, až si to jednou budete moct dovolit. A. už nebude na rozesmátých fotkách, Z. a K. přestanou představovat ustálenou OG dvojici....

OG najednou připomíná obrovitý malovaný talíř, který se používá při slavnostních příležitostech. Je funkční, krásný a celistvý. Blýská se a působí nerozbitně. A potom se kus odlomí a při pádu ze zdi navíc rozbije na titěrné kousíčky. Ty jsou malované, také se blýskají a působí nádherně. Jsou připraveny v kombinaci s dalšími střípky vytvořit další talíř, úplně jiný. Ovšem původním talíři tak zbydou ostré a nepřirozené okraje, které budou ukřičeně připomínat, že takhle předtím nevypadal. Hrany se časem obrousí a místo vyplní novými střípky, takže celek bude zase působit kompletně. Vy ale budete vědět, že došlo ke změně.

Začínám se děsit chvíle, kdy i my jako nicotné úlomky porcelánu vypadneme zpoza pletiva.

We will miss you, guys.

Saturday, May 16, 2009

Opožděné ozvěny ObRoku

Algorithm march

Brnění bránice

Citron + cukr

Čekání na rok 2011

Dotazníky pro Šípka

Ďábelský ohňostroj

ERROR

Fialovo-zelený blob

Gymnázium Jaroměř

Hlášení ObRok kachny

Chyba nechávat své věci bez dozoru

Inspiro

Josefov a Jaroměř

Kasematy

Lidé

Milá setkání

Neopakovatelnost

Ňamky k obědu

Odpočinek

Prach

(s)Qělý servis tým

Ručníky

Řev z okna vlaku

Schody (do nebe?)

Šílené záchvaty smíchu

Tunel

Ťik-takání pádícího času

Úžasné počasí

Voda – docházející pitná, ledová říční

Widle

Xichty/i/ění

Yellow T-shirt

Zzzima

Žluté stripy


Wednesday, April 22, 2009

A Cup of Warm Emotions

(Stolen from a part of what is possibly supposed to be "English state maturita" next year or even later.)

Thousands of research projects are being carried out all the time. Some sum up what we already know, some offer new ideas as well as solutions and some deal with subjects you have never thought would be worth thinking about.

Scientists have come up with new findings about what you think of other people if you are holding a hot drink. People with either hot tea or coffee in their hands feel that other people are much warmer in personality than what people without drinks (or people given a cold drink) say.

Going back to the origin of the metaphor “to be warm” applied to people, we may realize the characteristic of “warmth” in a person is strictly linked to your emotional and physical life.

Also, people who feel lonely often feel cold, too, and that is just another example of the same phenomenon – if you feel well, you tend to think well of others. And feeling warm emotionally makes people much more generous and trusting. To prove this point of the theory, the researchers tested people after they had drunk their drinks on whether they wanted gifts for themselves or for their friends.

Interesting, isn’t it? From now on, I will always carry a cup of tea or coffee with me.

Wednesday, April 15, 2009

SWEET UP YOUR LIFE!

stálo na cukru, který mi klarrrka věnovala v icebaru pod kaprunskou sjezdovkou. Motto sice super, ale tenhle pytlíček to asi nezvládne zajistit, řekla jsem si a strčila cukřík do levé kapsy lyžařských kalhot (na okraj se musím pochlubit, že jsem si na něj vzpomněla a z kapsy ho vyndala, takže pračce to tentokrát neosladím).
Schovala jsem ho ne proto, že jsme kdysi tyhle cukříky sbíraly (a táta, který často cestuje, pije kafe a nesladí, byl ideální dodavatel), ale jednoduše kvůli tomu, že bych si to měla pořád připomínat. Poslední dobou víc než jindy řeším jednu skládačku. Jednotlivé její dílky jsou kolečka, která ostošest cvakají v mé hlavě, cílem je najít jedno z řešení, při kterém bude výsledný mechanismus přinášet víc...štěstí? radosti? optimismu?
Nebudu se teď pouštět do úvah, co to vlastně znamená, zatím se omezím jen na to, že budu pro ty titěrné kousíčky hledat na obrovské ploše nějaké lepší umístění. Trochu to připomíná Setonovu hru (ne, neříkejte, že znáte maximálně Setonův hrnec, prosím), kde se různé druhy kamenů pokládají do velké mřížky. Úkolem tentokrát není pamatovat si výsledný obrazec, ale vytvořit ho tak, aby se dal dobře zapamatovat ve chvíli, kdy to začne mít nějaký smysl.
I průběh se hře nápadně podobá - dokud všechny kameny neleží na mřížce, celý plán je zakrytý a změny neviditelné pro všechny kromě jedné osoby. Ta osoba teď děkuje všem, kteří stojí za zástěnou (ať už tam byli vždycky, nebo se najednou objevili) a podávají dovnitř kameny spolu s tím, co hráč nejvíc potřebuje - podporou.

Tuesday, January 6, 2009

Motivace?

Jednou jsem při pročítání blogů známých mých známých narazila na seznam odkazů nadepsaný "skomírající blogy" a zděsila se, jak byl ten list dlouhý. Teď mám najednou pocit, že už bych se nemusela nikam proklikávat, abych jeden takový našla. Neobjevují se tu nové příspěvky (lépe řečeno nové HODNOTNÉ příspěvky), neobjevují se tu komentáře (možná proto, že není co komentovat?). Něco se vytratilo.
Vím, že článků s podobným titulkem se denně vyrojí na netu neskutečné množství, ale stejně tohle publikuju. Koneckonců, když je jich tolik, jeden navíc už nikoho nezabije. Když jsem tenhle blog začala vyťukávat, dělala jsem to proto, abych se mohla vyjádřit, vybít a třeba podělit o nějaké dojmy. Přesně jak jsem uvedla do prvního příspěvku a následně do profilu. Jakmile jsem měla něco, o co by stálo za to se rozdělit, přemýšlela jsem, jak to sem napsat. Samozřejmě, že se tím ta spousta impulzů značně zredukovala (buď jsem se nedokázala správně vyjádřit, nebo se jednalo o věci naprosto nevyjádřitelná nebo jsem zkrátka nestíhala, byla líná nebo neměla přístup k internetu po tak dlouhou dobu, že by příspěvek úplně ztratil aktuálnost). Psala jsem, protože mě to bavilo, protože jsem doufala, že to někdo čte a protože mi to dalo možnost se někde "svěřit", popřípadě prostě vykecat. Měla jsem ráda tu modrou plochu s bílým textem a lamou, líbila se mi ta lama na pravém okraji, která se dá krmit senem a dělala mi radost moje "na hlavu postavená" fotka, protože mě to všechno nějak vystihovalo a říkalo ostatním, kdo Markys vlastně je.
V poslední době to nějak nefunguje. Ubylo času, ubylo energie a hlavně se nějak pomalu a nenápadně smrskla chuť něco psát. Blog se v poslední době omezil na kombinaci seznamů, volných toků myšlenek, kraťoučkých myšlenek a fotoalba. Už to není on.
I když to tak možná vypadá, nechci ho úplně opustit. Ani se jen smířit s tím, že příspěvky nebudou tak četné a kvalitní, dokud se sebou něco neudělám. Prostě asi světu s lamou ve znaku dám chvíli pauzu, chvíli, kdy nebudu usilovat o udržování nějaké "živosti" násilím.
Až přijde změna, tmavomodrá Růženka se zase probudí, nebojte (přijde jedna střelená slečna a vzbudí ji bušením do kláves).