Když se daří...

Měkkýši

Konec pololetí automaticky znamená šílenou spoustu práce (normalně by mi ty tři dny vystačily náplní tak na dva až tři týdny). Většinou je to nezáživná nuda typu státní symboly, náboženské konflikty Evropy 16. století, německá slovíčka, kovy alkalických zemin, trigonimetrie, jižní Afrika a čárky. Sem tam se ale objeví něco, o co je třeba se podělit. Zdaleka nejlepší větou učebnice Biologie živočichů pro gymnázia je: "U různých skupin může docházet ke změnám ve stavbě těla, např. u mlžů v průběhu evoluce zmizela hlava..." No není to geniální?

Anglicky s úsměvem

Tyhle a jim podobné vtípky přinesla mamka včera z kurzu angličtiny...

"My husband is very upset about his weight."

"Why?"

"Yesterday he decided to weight himself so he stood on the talking weighing-machine in the town centre."

"What did it say?"

"One at a time, please!"

"Most girls think that I'm handsome but a few girls think I'm ugly. What do you think, Julie?"
"A bit of both."
"What exactly do you mean?"
"I think you are pretty ugly!"

"Did you write this poem yourself?"
"Every line of it, sir."
"Well, I’m very glad to meet you, Mr Wiliam Shakespeare. I thought you were dead!"

Love Story

Je jistě chvályhodné, že se nám náš češtinář snaží rozšiřovat obzory a seznamuje nás s literaturou, která je zaprvé klasická, zadruhé zajímavá a zatřetí se nám časem prý bude hodit k maturitě, protože jednotlivé knihy odpovídají maturitním otázkám. Dost nešikovný mi ale přijde ten způsob: četba je povinná a její znalost se testuje hodnoceným písemným testem (samozřejmě si nedělám iluze, že by jsme to jinak stejně všichni četli, ale ono by určitě stačilo nějaké propracované doporučení a zájemci by si ke knihám cestu našli). Zatím poslední dílo má na svědomí Erich Segal a je jím Love Story (překládáno jako Příběh jedné lásky). Na začátku jsme byli upozorněni, že se jedná o romantický příběh, na jehož tragickém konci si hořce popláčeme - na ta slova se převážná většina třídy pohrdavě ušklíbla (a ten zbytek se později přiznal, že se to skutečně bez slz neobešlo). Podle mně je Love Story takový ten klasický slaďák s nezbytnými prvky: oba jsou mladí, ona krásná, chytrá, hudebně nadaná a chudá, on chytré a bohaté hokejové eso. Postupně se mezi nimi vyvine láska, kvůli které on neváhá opustit rodinu, následuje svatba, chudé, ale zamilované protloukání životem, příznivá změna situace a potom nezbytný zvrat, po kterém ona ve velmi mladém věku umírá a on se ve svém žalu dramaticky usmiřuje s otcem. Takže dějově absolutně nic nového (a protože autor na začátku prozradí, že to hlavní hrdinka nepřežije, nečeká vás ani žádný šok). To zajímavější teprve přijde: profesor Segal knížku během několika dní napsal poté, co se se svými studenty vsadil, že není přece problém vytvořit bestseller. A druhou podstatnou věcí, tou, která vás u knihy udrží, je jazyk - naprosto moderní a přirozený.

"Je na tobě vidět, že jsi bohatej a omezenej," řekla a sundala si brýle.

"To jsi na omylu," ohradil jsem se. "Jsem totiž inteligentní a chudý."

"Ale jdi. Já jsem inteligentní a chudá."

Dívala se mi přímo do tváře. Oči měla hnědé. Dobrá, možná
že vypadám nemožně, ale to ještě neznamená, že mě nějaká holka z Radcliffky - i
když má hezké oči - může pokládat za pitomce.

"Proč si, kruci, myslíš, že jsi tak inteligentní?" zeptal jsem se.

"Protože bych s tebou nešla na kafe."

"Heleď - ani bych tě nepozval."

"A proto jsi omezenej," řekla.

Erich Segal, Příběh jedné lásky

Sakra už!!

Proč jsem to vždycky já, komu se smůla na paty lepí ve velkém, nepřetržitě a téměř nezaslouženě?

Po dvou týdnech sladkého nicnedělání končí vánoční prázdniny, zítra večer odjíždím do školy.

Veškerou práci, kterou jsem na ty dva týdny dostala, jsem odložila na poslední čtyři, takže bych teď měla makat jako šroubek.

Polovinu potřebných materiálů a podkladů mám na koleji.

Už skoro týden mi není dobře, spím i patnáct hodin denně a neklesá mi teplota.

A to nejlepší nakonec, nevím jestli se o tom dá takhle veřejně psát, ale ona mi to jistě promine...má milá (a notně střelená, jak se hned ukáže) spolubydlící, spolužačka a spolucvokyně oslavila příchod nového roku pořádným bobováním (místo obyčejného kopce sjezdovka, místo sáněk střecha od trabanta). Což by všechno bylo v pohodě, kdyby neskončila v konstrukci zasněžovacího děla a následně v krčské nemocnici s jedním obratlem zlomeným, čtyřmi pochroumanými, s naraženými zápěstími a zablokovanou krční páteří. Dva týdny si teď poleží v nmocnici a další čtyři doma, ale naštěstí to vypadá, že bude v pořádku.

Samozřejmě se tam tak trochu nudí a přijímá návštěvy, takže za ní všichni chodí, aby si pokecali a trochu ji zabavili. Jediný, kdo trčí doma jako idiot, jsem já. Nikam nemůžu, aby se nenakazila. Je mi houby platný, že se prý má celkem v pohodě a dokonce může i hrát na kytaru (vleže a tak, aby nehýbala hlavou ani tělem), když se s ní nemůžu dorozumívat jinak než SMSkama.

Do něčeho bych kopla, ale obávám se, že to nikomu moc nepomůže...

¡Carajo!