Shower joke

Je to fakt fór: po příjezdu z prázdnin jsme na dveřích koupelny naší buňky našly vzkaz, abychom nepoužívaly sprchu, protože je porouchaná. OK, fajn, chodily jsme se sprchovat na "izolačku", zkrátka volný pokoj (jediný problém byl vždycky sehnat klíč). Dneska jsem se večerní vychovatelky zeptala, jestli se už někdo neobtěžoval to opravit. Sklidila jsem velmi udivený pohled a otázku, co že je s naší koupelnou špatně, a jestli prý se rozbila už i naše sprcha, když nefunguje ta v buňce naproti...
Nakonec se to samozřejmě celé vysvětlilo: v přízemí prosakuje voda stropem, protože asi prasklo potrubí v pokoji vzadu vpravo. Zpráva na vychovatelnu ovšem zněla, že v pokoji u D. se nikdo nemá sprchovat, dokud se to neopraví. Protože službu v úterý večer měl někdo, kdo nás nezná jmény (nepřiřadí si ke jménu pokoj), napsala mu vychovatelka umístění té konkrétní buňky. Háček byl v tom, že si K. plete strany, takže nechala vzkaz o buňce vlevo (přestože ve skutečnosti myslela tu vpravo). Úterní služby pak nadepsala lísteček a přesně podle instrukcí ho pověsila vlevo, k nám. Ve výsledku jsme se tedy tři dny chodily sprchovat na druhý konec patra jenom proto, že si někdo plete strany...
Co už. Hlavně, že je to v pořádku.

Fejeton II

Poslední…
Poslední chvíle v matčině těle, poslední zvonění, poslední směna v práci, poslední vydechnutí: tak by se dal popsat život většiny lidí dnešní doby. Tato strohá kostra je dále obalena spoustou dalších událostí, tvořených jak neopakovatelnými okamžiky, tak každodenní rutinou. Slůvko poslední nás provází na cestě světem a odděluje od sebe různé její etapy. Obsahuje všechny důležité body i dostatek prostoru pro další střípky.
Existují proto různé typy či úrovně těchto mezníků: některé nás velmi závažně ovlivňují a navždy si je budeme pamatovat, jiné se opakují, ale pokaždé mají své jedinečné kouzlo. Některé jsou šťastné, jiné nikoli. Některé jsou humorné, na jiné bychom raději zapomněli nebo jsme je vůbec nezaregistrovali. Často se jedná o úplné zbytečnosti.
K těm významnějším řadíme třeba poslední příznaky vleklé nemoci, poslední cigaretu nebo poslední přebytečné kilo. Z posledního výtisku vytouženého románu objeveného v knihkupectví míváme mnohdy až dětinskou radost, stejně jako z posledních několika minut před zazvoněním budíku a nečekaně nalezeného posledního kousku čokolády v rohu skříňky. Posledních pár drobných, které nestačí na lístek, poslední schod, který jsme přehlédli a poslední noční metro, které se už nedalo doběhnout, nás dostane klidně až do stavu nepříčetnosti. Obyčejné momenty všedního dne, které však opakováním tvoří individuální rituály a pocit klidu a pohody, se skládají například z poslední ho ranního zívnutí, posledního sousta každého oběda či posledního pohledu na hodinky těsně před usnutím.
Poslední se však také logicky pojí se slovem první. Z hlediska důležitosti jsou tedy tyto pojmy na stejné úrovni, přesto se k nim rovnoprávně nepřistupuje: při vzpomínání si většinou vybavíme spíš první den ve škole, než poslední ve školce a zmíníme se častěji o první hodině tance, kdy jsme se po parketě konečně začali lehounce vznášet, než o té poslední, při které jsme se ještě cítili jako sloni v porcelánu, i když jedno vyplývá z druhého (a naopak). Vše, co začalo, musí někdy skončit – a nic nekončí, jestliže ani nezačalo. Konec poskytuje příležitost pro nový začátek, příležitost pro pohled do budoucnosti místo otáčení se do minulosti. Hranice mezi těmito zdánlivými protiklady je překvapivě tenká a často se oba významy slévají do jediného. Od podobného principu se odvíjí moje oblíbená otázka: Je lepší být první mezi posledními, nebo poslední z prvních?
Tento celek nelze uzavřít ničím vhodnějším než poslední tečkou. Touhle.

Ty bláho...

..ono tam vážně sněží!!

A v neděli zase z Opatova...

Nějak dlouho jsem sem nic nenapsala. Paradoxně proto, že jsem měla jarní prázdniny a tudíž spoustu volného času, který jsem skoro celý proflákala. V neděli zase jedu do školy...v pátek domů...v neděli do školy...domů...do školy...domů a zase do školy. Nějak mě občas ten stereotyp zmáhá. Ano, tuhle školu jsem si vybrala, nikdo mě nenutil a já (skoro) věděla, do čeho jdu. Ale ty nedělní odjezdy mě prostě ničí. Protože takhle nalinkovaný život mám na dalších 2,5 roku, což mě docela děsí. Právě jsem se týden flákala a teď zase zapadnu do vyjetých kolejí a pošinu si to dál, dokud nebudu totálně vyšinutá...
No, uvidíme (stejně nikdo neví, co bude pak)...