Thursday, November 29, 2007

Za bránou se dějou věci...aneb co všechno je nefér

Navázání na předchozí příspěvek: Nejenom, že nám Chris zadal šílený esej (na který jsme se všichni vykašlali) a den potom si zlomil nohu, ale tohle pondělí ho k tomu všemu ještě vyhodili. Tečka, konec, žádné otázky, prosím.
Jediné, co jsme se později dozvěděli (kromě několika drbů a naprosto nepotvrzených fám) bylo to, že se vedení školy rozhodlo zrušit funkci Deans of the houses, protože tím vzniká příliš složitá struktura a místo očekávaného ulehčení se tím všechno jen komplikuje. Takže nově spadají vedoucí jednotlivých kolejí přímo pod ředitele školy a McKeatingovi tím pádem už nejsou dál potřeba. Opuštění veškerých funkcí se prý událo dohodou, když Christopher s Patricií nepřijali jinou práci. Zatímco se školu šířily divoké zvěsti, jedna informace zůstala oficiální: byli vyhozeni z hodiny na hodinu a teď shánějí nové bydlení, protože pro ně OG byla jak pracovištěm, tak domovem. A taky se chovali, jako bychom opravdu byli jedna velká rodina...
Teď chodíme na koleji kolem jejich vyklizené kanceláře a zvykáme si na nového dějepisáře, který naneštěstí nemůže učit v angličtině. Přijde mi, že poslední dobou se tu nějkaké dřívější závazky vůbec neřeší - z české fyziky jsme plynule přešli do anglické a z anglického dějepisu do českého a do jiné doby... Ale tohle je Open Gate a nikdo se nad tím nepozastavuje...
Nezbývá, než popřát McKeatingovým hodně štěstí a poděkovat za to, co pro nás udělali.
Věčný Patriciin úsměv a Chrisovo dupání s vlajícím pláštěm mi budou chybět...
P. S.: So long and thanks for all the tea...

Monday, November 19, 2007

Pohádka o koulování a esejích pro Mr. McKeatinga

Minulý čtvrtek byla v Babicích docela slušná zásoba sněhu. Také samozřejmě nebylo téměř možné vystrčit třeba jen nos z budovy a nekoupit pořádnou ránu dobře mířenou koulí. Stále by tocelé vypadalo celkem normálně, kdyby to měli na svědomí jen studenti. Ale to by nebyla Open Gate.
Všem lidem z areálu přišel mail od Christophera, že vedení školy pořádá velkou koulovací bitvu proti studentům. Bohužel se časově kryla se seminářem španělštiny, takže jsme se museli spokojit s pohledem z okna. I to ale bohatě stačilo. McKeatingovo nadšení nebylo nijak hojně opětováno (nebo řečeni jinak: učitelé se rozhodli možnost nevyužít a ve výsledku se před školou sešlo asi osm studentů Mr. Sommers a samozřejmě Mr. McKeating.
Chvíli jsme pobaveně koukali, jak dostávají profesoři naloženo a pořádně se smáli, potom začalo být najednou jasné, že si christopher nesedí ve sněhu jen tak pro zábavu. A v okamžiku, kdy ho napůl odtáhli, napůl odnesli na kolej, už tovtipné nebylo ani trochu. Konečná zpráva zněla: zlomený kotník, dva měsíce sádra.
Boží Mlýny melou nejen jistě, ale občas i docela rychle - to samé dopoledne jsme totiž od něj dostali poměrně těžký esej na další hodinu (tedy toto úterý), což bylo pro všechny dost nezvladatelné. Nebezpečí rázem pominulo, protože náš drahý dějepisář teď samozřejmě neučí. Jasně, že je to hrozně hnusné, ale to má za to. Ale jinak je mi ho líto, protože zlomený kotník je fakt humus.
A zdaleka nejlepší je, že celé odpoledne sám a dobrovolně zorganizoval...

Kterou Židli si vybereš Ty?

Před nějakou dobou jsem slíbila, že sem přidám něco o sebepoznávacím víkendu jménem Židle 2007. Takže se pokusím splnit, co jsem slíbila, ale kdo nezažil, nepochopí (ale tak je to ostatně vždycky a se vším). Celý ten listopadový víkend "v jiném světě" se nesl v duchu hledání vlastního já, té Židle, na kterou umístíme svůj život. Z různých koutů republiky se nás sjelo 21, abychom na to tápání a pátrání nebyli sami a celou dobu se o nás perfektně starala spousta organizátorů.

Pilířem víkendu byl Labyrint Života, jakýsi "život nanečisto" ve velmi koncentrované a realistické podobě, který jsem později shrnula slovy: velmi silný zážitek, nápor na psychiku a spousta látky k přemýšlení. A to přemýšlení o netradičních věcech se mě stále drží, dohromady s hromadou vzpomínání, stýskání i nové energie a myšlenek na jakoukoli formu srazu...

Každopádně jsem ve svém zmateném bloudění zase o něco jistější a o pár krůčků dál. O své Židli můžu každopádně říct, že sice nemá ani malinko konkrétní tvar, ale stejně si na ni snad za nějaký čas budu moct sednout...



Tuesday, November 13, 2007

Hodiny pozpátku jdoucí, jediné správné jsoucí..

To je jedno z pravidel, kterými jsem se řídila o víkendu na jednom geniálním kurzu, podrobnosti se zde doufám objeví hned, jak si to trochu srovnám v hlavě.
Každopádně to fakt stálo za to. Důvod, proč sem teď píšu je velmi jednoduchý - už se nemůžu dívat na to prázdné místo a jsem po víkendu stráveném se super lidma hrozně nabitá energií, takže musím napsat aspoň něco, ikdyž s časem mám trochu problémy a kdyby běžel pozpátku, dost by mi to usnadnilo život.
Zaprvé, DĚKUJU všem, kdo tam byli, jak organizátorům, kteří se o nás báječně starali, tak účastníkům, kteří se postarali o to, aby byla Židle 2007 opravdu nezapomenutelná.
Zadruhé, stýská se mi a snažím se udělat si v hlavě trochu pořádek, protože mám teď spoustu věcí k promyšlení.
Zatřetí, neodpustím si pár odkazů pro případné zvědavce: Židleblog a Židlestránky.