Včera jsem slíbila, že sem dám sloh o přísloví, až ho dopíšu, takže tady je...
Tonda byl ve všech ohledech až bolestně obyčejný člověk – krásy moc nepobral, zdvořilostí a taktem zrovna neoplýval a jeho inteligentní myšlení by celkový dojem velmi zlepšilo, kdyby se neprojevovalo tak samolibě. Přesto mě k němu cosi přitahovalo - musím se dokonce přiznat, že jsem ho měl docela rád. Byla to jeho schopnost vyprávět o imaginárních hrdinech, jejichž osudy spřádal pro román, o kterém věřil, že mu může převrátit život naruby a vysvobodit ho z prostředí květinových záhonů, motyk a kropicích konví. Svým výjimečným talentem v tomto složitém období plýtval na psaní dlouhých ublížených dopisů, hustě proloženými pasážemi z díla a žádajících o zhodnocení, jejichž jedinými příjemci jsme byli já (dlouholetý přítel) a jeho matka (dlouholetá fanynka).
Toho deštěm zmáčeného podzimního odpoledne mi však od něj přišel list, který nejenže se vůbec nepodobal obvyklému kňouravému stylu, ale naprosto se také lišil závažností obsahu a navíc neobsahoval ani zmínku o onom usouženém rybáři a jeho marnivé dceři. Tentokrát se totiž celé sdělení týkalo pouze samotného pisatele. A celý text zněl:
Milý příteli,
Doufám, že se Ti daří dobře, minimálně alespoň lépe než mně (což by zase nemělo být tak těžké, ale k tomu se hned dostanu).
Jak jistě víš, pracuji pro jednu bohatou farmářskou rodinu, kde se starám o rozlehlou okrasnou zahradu a odměnou mi kromě platu je také malý správcovský domek, ve kterém bydlím. A to mě přivádí k jádru celého problému – tato situace se až donedávna jevila jako ideální, nyní se však můj zaměstnavatel rozhodl vyměnit podstatnou část personálu, protože prý nebyl spokojen s jejich výkonností – a to se týká i mně. Nemusím asi říkat, co všechno jsem tím tak nenadále ztratil: práci, střechu nad hlavou a samozřejmě také veškeré příjmy. Z toho všeho neomylně vyplývá, že jsem momentálně v poněkud tíživé životní situaci, troufám si dokonce tvrdit, že procházím krizí bez valných vyhlídek na jakékoli zlepšení.
Chtěl bych Tě proto požádat o radu, protože nic a nikdo člověku nepomůže tak jako dobří přátelé. Předem děkuji za všechno, co mě z této zoufalé smůly vytáhne, věřím, že se ke mně neotočíš zády.
Tvůj navždy zavázaný přítel
Tonda
Samozřejmě jsem pochopil, co mi tím chce naznačit: já nejsem právě chudý, můj dům je dostatečně velký a on, můj dávný přítel ze školy, je nyní ve vážných nesnázích. Skutečně jsem to cítil jako svou povinnost, takže jsem ani na chvilku nezaváhal a obratem ho k sobě pozval do doby, než na tom bude tak dobře, aby se zase mohl postavit na vlastní nohy. Odpověděl nadšeným děkovným dopisem, ve kterém sliboval „ nekonečnou vděčnost“ a dodával, že se objeví přesně za týden. Protože jsem tehdy bydlel sám, s nikým jsem se nemusel domlouvat a nikdo mi v mém plánu neodporoval, takže jsem jen upravil pokoj pro hosty k běžnějšímu užívání a postaral se, aby se tam můj přítel cítil co nejlépe, a pak už netrpělivě čekal na jeho příjezd.
Ve stanovený den přesně v 8:00 se rozdrnčel domovní zvonek, na prahu stál zmoklý Tonda a v každé ruce svíral velký kufr. Velmi vřele jsme se přivítali a po zevrubné prohlídce domu skončili u krbu, každý v ruce sklenku dobrého vína a myšlenkami ztraceni v událostech, které se odehrály v době, kdy jsme se neviděli. Tonda si na nové prostředí a možnosti rychle zvykl a byl očividně spokojen (jak by taky ne, když ve chvílích, kdy jsem pracoval a vydělával na nás oba, on zůstával doma a věnoval se psaní svého románu). Vypadalo to ale, že jeho práce zdárně pokračuje, nebo se tak přinejmenším vyjadřoval, neměl jsem proto důvod rušit ho z tvůrčího vytržení.
Když jsem však po několika týdnech projevil přání přečíst si alespoň část jeho díla, začal se náhle nepochopitelně vytáčet s tím, že jeho román by neměl nikdo číst, dokud nebude dokončen. Toto přání jsem respektoval a o díle jsem se dalších několik týdnů nezmínil. Mezitím Tonda začal vyrážet na „inspirační vycházky“ po okolí (samozřejmě v mé pracovní době). A tyto výlety mu zřejmě dělaly velmi dobře, protože se začal nadšeněji vyjadřovat o pokrocích, které v psaní dělá. Jako člověk, který sledoval celou jeho trnitou cestu za vysněnou kariérou, jsem z toho měl opravdovou radost a často jsem ho v jeho úsilí povzbuzoval a přál mu hodně úspěchů.
Uběhly měsíce a nebylo si možné nevšimnout, že ten původně poměrně hubený člověk by se náhle dal nazvat baculatým a že naše výdaje za jídlo jsou značně větší než v době, kdy ke mně Tonda přijel. Stále se nevzdal rutiny dopoledních vycházek, jen místo do blízkého parku začal chodit do blízkých potravin. O románu dále mluvil, ale názor ohledně jeho čtení nezměnil. A na opakované žádosti, abych si mohl přečíst aspoň jedinou stránku, když předtím své dílo tak štědře vkládal do dopisů, odpovídal zatvrzelým „ne“ a téměř zlostným „už jsem Ti to přece říkal“.
Přestože se blížilo léto, dolehla na mě náhle dost ošklivá chřipka, takže jsem byl nucen zůstat několik dní doma a odpočívat. Tehdy mě popadla nepřekonatelná zvědavost a hned jak Tonda zmizel z dohledu, vrhl jsem se do jeho pokoje a začal horečnatě hrabat v zásuvkách, abych si mohl přečíst třeba jen nepatrný úryvek toho opěvovaného díla. Nenašel jsem však nic jiného, než spoustu čistých papírů, které čekaly na založení do značně otřískaného psacího stroje a dále několik bloků, většinou prázdných nebo jen nepatrně popsaných nesouvislými poznámkami, které neměly s románem nic společného. Byl jsem naprosto v šoku a nechtěl si připustit, že mi můj dávný spolužák zcela nepokrytě lže do očí.
Když jsem zaslechl zachrastit klíč v hlavních dveřích, jako blesk jsem vystřelil z pokoje a zavřel se ve své ložnici, takže mě Tonda z odhalení svého tajemství ani náznakem nepodezíral. A tak si u večeře začal stěžovat, že je jeho pokoj příliš malý a tmavý, takže se v něm špatně pracuje, a že hned vedle je přece jedna mnohem větší a celkově lepší ložnice, kterou stejně nikdo nepoužívá a jemu by se náramně hodila. Ani mi nemohl lépe připravit půdu pro příšerný výbuch hněvu, ve kterém jsem ho obvinil ze lži, využívání a nevděčnosti a nutil ho jednou provždy opustit můj dům. Úplně se najednou změnil, začal prosit o odpuštění a sliboval, že už se to nebude opakovat, jen ať mu dovolím zůstat, protože přece nemá kam jinam jít. Tentokrát jsem však zůstal neoblomný a dodnes jsem velmi rád, že jsem znovu nepodlehl, protože Tonda by si byl nejen vzal z podaného prstu celou ruku, ale rovnou by se v mém životě usadil natrvalo.
