20 dní prázdnin

Už skoro tři týdny tenhle blog spí. A není to tím, že bych měla takovou spoustu práce, protože stíhám docela dost věcí, které se ničeho důležitého netýkají.
Takže jsem třeba:
sehnala všechny dárky
upekla téměř všechno cukroví
uklidila byt
uvařila vánoční jídla
slyšela vánoční koncert
začala existovat na facebooku
viděla první řadu The Big Bang Theory
sehnala nový kabát a šálu
přečetla nějaké knížky
viděla vánoční Staromák
byla na výstavě v Projektilu
navštívila Starbucks
pomohla uklidit klubovnu
byla nakoupit barvu a smeták

O tom všem časem napíšu...

Yes We Can

Není to tak dávno, co jsme ve škole "volili" amerického prezidenta a poté sledovali povolební projevy obou kandidátů. Výrok "Yes we can" pak pár dní zněl po chodbách v každé více či méně použitelné situaci. A na tohle jsem před chvílí narazila na internetu:

Obamovský otvírák nazvaný Yes We Can: při každých volbách se objeví nějaké zajímavé produkty, ale tento prý patří mezi ty nejpodivnější. Reuters píše, že otvírák, který sází na heslo Obamovy kampaně "Ano, můžeme", může znamenat skutečný poklad pro příznivce budoucího amerického prezidenta. Otvírák by mohl také potěšit srdce nejednoho lingvisty, protože tato kuchyňská pomůcka využívá slovní hříčku. Slovo "can" v angličtině znamená moci, ale i plechovka. (http://www.novinky.cz/clanek/155886-desitku-nejhloupejsich-vanocnich-darku-vede-jecici-kure.html - a ten titulek zní taky výborně...)

Zasněženo

Sraz, na kterém v domluvenou dobu nikdo nebyl (a stejně všichni dorazili). Čtyři "vedoucí", pět dětí (věkový průměr cca 8let). Cesta vlakem a pinkání do balónku. Sněžení. 5 km chůze.

"Koukej Markys, kravátka!". Kamenný most. Koulovačka. "Už tam budem?" Konečně chata. Kamna, která se pomalu rozehřívala. Venkovní program. Cítíte ruce? Brambory na loupačku z jednoho talíře. Skvělé vojenské kabáty z roku x. Vajíčko v košíku a na padáku. Genderová studie. Komixy a scénky. Kombinovaná večeře. Další scénky. Tramvaj. Chrasťa-destruktér. Čaj a čaj. Dvouhlavá saň v nafukovacím kruhu. Námořník Pepík a opička Rrra. portrétování. Smích. Záchranný pokec a zasloužený spánek. Nekonečný úklid, cesta napřed. "Já už nemůžu." "Stejně nás nedoženou." Čekání a Ať žijí duchové. "Pomůžeš mi rozepnout batoh?" Koulovačka, sněhulák, tiskání andělíčků. "Už jede - odsněžte se navzájem...jo to není on, tak se zase klidně zasněžte." Cesta nacpaným autobusem, chytání dětí v zatáčkách. "Markys, já bliju..." "Mě je taky špatně..." Zvedání nohou pro štěstí. Pláč kvůli špatnému lístku a dlouhé nosy do vedlejšího vagonu metra.

Mávání. Bílý límec a omluvenka z tělocviku.

A na snídani Ondra (úplně vysmátej): "Já vám musím něco říct!..Normálně včera jdu do metra a vidím takový malý dítě s obrovským batohem. Říkám si, že je fakt borec...za ním další a ještě jedno, a další dvě. A ZA NIMA MARKÉTA!!!!!" (dlouhá odmlka kvůli záchvatu smíchu)

RK ERROR

Ukradeno odvedle.

Pohádka o vybraných předmětech (Are you kidding me?)

Na začátku roku jsme si vybrali z určených okruhů předměty, které chceme dál studovat. Zajásala jsem, zbavila se chemie, fyziky a zeměpisu a těšila se na dějepis, civics a biologii. Biologie nezklamala: náročné, ale zajímavé (a technické v té nejmenší možné míře). Dějepis rozdělený na dvě části: polovina anglická (případná příprava na A-levely), ta druhá česká (příprava ke státní maturitě). Dva různí profesoři, dvě historická období. Civics z jedné poloviny přešlo do češtiny (což je škoda, ale alespoň nás maturita nepřekvapí), z druhé jsme měli slíbenou sociologii v angličtině.

Vybraný profesor ale Civics vůbec neučí, svůj příděl hodin věnoval ekonomii, která se nám "bude hodit". Ok, beru, alespoň je to anglicky a určité povědomí není k zahození. Vyučování se rozjelo, začali jsme pracovat.

Dva týdny po zadání půlročního projektu (Stock Market Tracking) jsme přišli do třídy a místo Historika-Ekonoma potkali Myslitele. Vysvětlil nám, že pan Historik-Ekonom je také Sportovec a že nemůže svůj tým trénovat jindy než v čase našich hodin. Abychom nesmutnili, dostaneme místo něj pana Cizojazyčného.

Pokyny, které zanechal Sportovec, výrazně měnily zadání projektu, který už měl být rozpracovaný. Myslitel nás naštěstí ujistil, že můžeme zachovat původní podmínky místo kompletního přepracovaní. A abychom se nenudili, zanechal nám na rozloučenou domácí úkol.

Za necelého čtvrt roku je to již druhý profesor, který nás přenechal někomu jinému. První byl pan Vzdělanec.

Bez kontextu

Nějak se nemůžu zbavit dojmu, že se všechno nezadržitelně ubírá do háje.

Doma

Konečně doma. Je pátek večer a já sedím u počítače, piju čaj a povídám si. Cítím se geniálně. Idylka se poněkud pokazila cestou ze školy, kdy jsem zjistila (ano, už zase), že s sebou nemám klíče. Nakonec jsem strávila dvě hodiny v knihovně a aspoň si půjčila něco ke čtení.
Zítra jdu na akci, která se zatím tváří skvěle (http://zprahyvid.skauting.cz/).

V neděli asi budu dodělávat resty a potkávat se. A za týden jsou podzimky.
Vlastně si tak nepřipadám, ale měla bych se teď pořád usmívat.

Naposledy jsem tu takhle seděla před měsícem.

NNNNNNNNNNNNNNNNNNNNNNNNNNNNNNN

Nestíhám. Nechci stíhat. Nezvládám. Nerozumím. Nedaří se.

Nespravedlivá, neorganizovaná, neproduktivní.

Nastydlá, nazlobená, nepříjemná.

Nuda, naslzeno, nedosažitelnost.

Nic, nebo nanic?

Nevím.

NE

Školní střípky

Uprostřed dvouhodinovky biologie:
"Paní profesorko, nemohli bychom si dát přestávku?"
"Ne."
"Když ono tam pak už nebude nic k svačině..."
"Tak běžte."

A ve frontě na oběd:
"Odpoledne máme pana X místo pana Y."
"Ale ne, to už je lepší pan Y."
"To bych neřekla - pan X ti narozdíl od pana Y neřekne, že jsi blbá, když tam usneš."
...

Cintra 2008 aneb poslední zařijový víkend

Pro mě to znamenalo hlavně jedno slovo, mnohokrát zmíněné a párkrát proklínané: krčma. Zajišťování občerstvení pro lidi, kteří si přes víkend chtějí zašermovat na bitvě s dřevěnými meči a nechtějí si všechno jídlo připravovat sami. Celou akci pořádá naše středisko, jsme tudíž potřeba jako Krčma-tým. Stejně jako loni velká sranda, tentokrát v mnoha směrech vylepšená: v krčmě bylo víc místa na posezení, kuchyň byla úplně oddělená a objednávky se do ní posílaly vysílačkou a náš tým měl speciální potištěná trička, což všechno samozřejmě nemohlo fungovat stoprocentně a pořád.

Trička byla žlutá, takže se líbila hmyzu a všechno (třeba kečup) na nich bylo neskutečně moc vidět. Měla dámský i pánský střih, ten dámský značně zajímavý a ve vtipných velikostech (mottem letošní Cintry bylo nedýchat a nenosit mikinu). Potisk někdo umístil obráceně (lepící stranou nahoru), takže se většinou oloupal tak minutu po oblečení trička.
Ale zase jsme byli poznat a nepletli jsme se s organizátory jako minule. Když jste se cpali z krčmy ven, žluté tričko vám zajišťovalo aspoň trochu prostoru. Když jste běželi dovnitř, lidé vám uhýbali, protože jste nesli jídlo. Nějací dva kluci se (v reakci na mé "S dovolením") vyjádřili následovně: první: Ale jistě, dáma má přednost (uhnul). A druhý: Ale jistě, neseš spoustu jídla (taky uhnul). Hmm, hádejte, co se poslouchá líp :o).

Vysílačky vyhrazené pro nás byly logicky dvě, do krčmy a do kuchyně. Střídavě se jim vybíjely baterky a někdo si je půjčoval, takže jsme se celkem často museli spolehnout jen na pěší posly.

Kuchyň byla od krčmového stanu několik desítek metrů vzdálená, takže jsme se s objednávkami docela proběhli (celkem mi to myslím hodilo i nějaké kilometry :o)). Ve chvílích menšího náporu se běhalo klidně i s jedinou objednávkou (a když jste se vrátili, vetšinou si někdo objednal něco dalšího a vy jste běželi znova). Ovšem díky kamnům tam bylo aspoň teplo (což se o jiných místech říct nedalo). Zároveň to vyžadovalo neustálé přikládání, hlídání čaje, který se nechtěl vařit, párků a klobás, které chtěly praskat, toastů, které se nestíhaly dělat, a fritovacího hrnce, ve kterém líně prskaly bramboráky. Do toho bylo potřeba krájet chleba a připravovat rohlíky (umíte se říznout o kráječ ve chvíli, kdy na něm vůbec nekrájíte? Já jo!).

A taky se umím stokrát denně spálit o různé zdroje a pěkně se vynervovat. K tomu se šíleně smát, pobíhat, vyšilovat, rozdávat nevážně míněná slova, která někdo vážně bere, hledat nejlepší nůž, který tu přece někde musí být a najít ho ráno ve vedlejší místnosti, večer padat únavou a mít bolavé nohy a ráno se neochotně hrabat ze spacáku a pozorovat odcházející bojovníky. Potkat pár známých tváří, obědvat piškoty a mýt si vlasy v ledové vodě. Cestou tam pozorovat výhledy, cestou zpátky trčet v koloně. Celou dobu si to užívat. Vrátit se polomrtvá.

A příští rok zase.

VAROVÁNÍ ROVERSKÉHO HYDROMETEOROLOGICKÉHO ÚSTAVU

O víkendu se přes Moravu přehnala Smršť. Následky byly extrémně ničivého rázu, to je také důvod opožděného svědectví. Na základně Jitřenka u Bučovic se téměř padesátka roverů nechala vtáhnout do víru a užila si tradiční zážitkový víkend organizovaný účastníky Safíru.

A vskutku je na co vzpomínat. Nedlouho po pátečním zahájení došlo k jadernému výbuchu a bylo potřeba se evakuovat do krytů. Samotný přesun probíhal více než zábavně (později doufám budou nějaké fotky). Bylo nás sedm v chatičce pro čtyři, vůbec jsme se neznali a před sebou jsme měli slušnou hromádku obálek, která se později proměnila v několik hodin plnění úkolů. Před třetí ráno jsme došli k několika zajímavým poznatkům a teoriím: Niagarské vodopády v roce 1932 zamrzly. Nejnižší možná výška jakési chovné dogy je 61cm od země. Jak se do lesa volá, tak se do lesa ozývá (ne, není to chyba). Největším vynálezem civilizace byla zbraň. Největším vynálezem posledních 80 let je kolo (to už bylo opravdu pozdě a zadání někdo zformuloval příliš komplikovaně). Jméno růže z nás sice nikdo nečetl, ale tento titul se objevil na našem seznamu důležité literatury. Narkomana ve stadiu rozkladu do svého krytu určitě nechceme. Jazyk je jediný sval s úponem pouze na jednom konci.

Druhý den (totiž po deseti letech) již intenzita záření zeslábla a nás čekalo sžití s novým světem. Vedle mapování vzniklého terénu a následné záchranné akce jsme v mezičase stihli workshop o Fair Tradu, který v omezených časových možnostech skvěle vedla Dajda, dílny pro šikovné ruce (výstupem byla Smršť trička) a taky dost pohybových aktivit. Klasičtější z nich bylo safari, které ovšem trpělo značným nedostatkem zvěře, tím méně tradičním byl koňský dostih, při kterém jsme si namohli všechny existující svaly a splavili se doslova jak koně (alespoň nám tedy bylo i v chladném počasí chvíli teplo).

V neděli nás čekala zpětná vazba, velká hra (původně s Rákosem, poté ovšem bez nich), slavnostní nástup a zběsilý útěk na vlak.

Celou dobu jsme tedy měli o zábavu bohatě postaráno a i organizace byla téměř vzorná (až na neukázněnou slepici k obědu, která se pekla o hodinu déle a zapříčinila pěkný skluz). Nepříjemné pocity pramenily pouze z pocitu přehnané uzavřenosti a tím pádem ne úplně přátelské atmosféry - prostě se pozná, když jedete na akci, kde každý někoho znáte a takřka se od něj nehnete (a navíc máte jen dva dny) od toho, když jedete na akci každý za sebe a dní máte třeba deset. Na druhou stranu nutno říct, že veškeré skupiny na program byly vytvořené pokaždé jinak a pokaždé tak, abychom se neznali.

Celkově byla letošní Smršť pozitivním zážitkem, pro který jsem i zvládla vstát v pondělí o půl páté a moc děkuju organizátorům, že do nás investovali tolik času a energie. Vážíme si toho, přestože jsme to možná nedali dostatečně najevo.

Další ročník vřele doporučuju (a není to tím, že se v létě chystám na Safír).

Materialistka

Vždycky jsem tvrdila, že na mobilu závislá nejsem, peníze nejsou to nejdůležitější a doklady jsem nikdy ukazovat nemusela (o ztrácení klíčů už taky padly zmínky jinde). Ale když jsem se včera ve tři najednou ocitla s úplně prázdnýma rukama, chladná hlava mi rozhodně nezůstala. A tak se teď budu muset pustit do vyřizování a opatřit si znova všechny doklady, získat alespoň některá ze ztracených telefonních čísel, zvyknout si na nový zámek a najít si brigádu.

A taky poděkovat P., bez které bych to vůbec nezvládla...

Nesnáším dámské oblečení, které má většinou tak malé kapsy, že vás donutí nosit kabelku. A tu prostě pořád v ruce nedržíte. Být kluk, zůstala bych v klidu. Všechny důležité věci bych totiž měla na sobě. (A to jsem nedávno kritizovala nošení peněženky v zadní kapse. A když kámoška ztratila peněženku, litovala jsem ji a říkala, že bych to fakt nechtěla zažít. Teď je to i s bonusem.) Asi nastálo přejdu na kapsáče. Nebo se konečně odnaučím být naivní a začnu být extrémně opatrná.

Taky jsem poprvé v životě byla na policii. I v neděli tam byl docela frmol, telefony drnčely a psaní protokolu se asi čtyřikrát přerušilo. Ten policajt byl dost nepříjemnej a choval se, jak kdybych byla úplně dementní. Chápu, že on, drsnej frajer, by zůstal úplně v pohodě a just cool, ale já ne (a na to by měl být zvyklý). Měla jsem chuť mu říct, že jsem si tu kabelku fakt nenechala ukrást naschvál...

A P.S. (pro Kobry a jiné šílence): na stole se tomu chlápkovi povalovala tonfa...

Krásná Hůrka

Normálně jdou reklamy tak nějak mimo moje vědomí, prostě mi jsou dost ukradené. Tahle mě ale donutila se cestou na metro zastavit a pousmát. Zase u nás něco staví - nic nového. Komplex se tentokrát jmenuje Krásná Hůrka. Na billboardu je hned pod ozdobně vyvedeným nadpisem malá smějící se holčička, která na vás mává a na každém prstu má malinu. Podtitul zní: Sladký život na Hůrce (nutno dodat, že zmíněná holčička je sladká až moc). A pod tím v bodech všechny ty úžasné, skvělé a nejlepší výhody. Bod první: poliklinika. Dobře, je docela důležitá, ale ať mi nikdo netvrdí, že se tam uchylují lidé zejména proto, že jim ta možnost připadá sladká. Uniformní bílá, pach desinfekce, nepříjemní lidé, poplatek a navrch ještě to, kvůli čemu jste tam dorazili. Úsměv se vám na tváři zaručeně nevytvoří.

Nezvyknu si. Ale chtělo by to.

Máme za sebou první dva týdny školy a já si pořád nezvykla na náš zbrusu nový rozvrh. Je totiž dlouhý jako nudle a děravý jak cedník, nebo bych taky třeba mohla říct, že vypadá jak noty na buben. Každý den končím buď v pět, nebo skoro v šest, jenom v pátek už před jednou. Do toho jsem si přidala ještě jeden povinný kroužek a snažím se plnit koly, které dostáváme.

Takže pokaždé když přijdu večer na kolej (většinou večeřím ještě v uniformě), jsem tak unavená, že bych šla rovnou spát (a taky jsem tenhle týden asi dva večery celé prospala). Jako Šípková Růženka. Jestli se s tím brzy nesrovnám, budete mě nadále potkávat už jen vyčerpanou a naštvanou. A nejhorší je, že v průběhu dne ztrácím spoustu času o volných hodinách, které se prostě nedonutím všechny efektivně vyplnit. Takže mám sice jen 34 hodin týdně, ale nemůžu se zbavit dojmu, že nedělám nic jiného než studuju. Popravdě jsem myslela, že tohle přijde až později. Ale zase je to dobrý trénink.

Úkol na víkend mám jediný: až splním všechny povinnosti, naspím si hodiny do zásoby na dalších pět dní. Docela velká daň za to, že jsem se konečně zbavila (skoro všech) předmětů, které mě nebavily.

...

Právě jsem dopekla čtyři plechy lineckého cukroví ve tvaru lokomotiv.

V září a ještě k tomu v deset večer.
Neptejte se proč, stejně byste to nepochopili.

Kdybych se někdy náhodou chtěla živit rukama, zakažte mi to.

Ale kuchyň už je uklizená...

Takhle to sice vůbec nevypadá, ale momentálně nemám sílu to vyfotit. A až ji mít budu, nebude už CO fotit...

Norské okénko

V oselském Burgerkingu, na který kluci nedají dopustit. Pro účely představení části výpravy.

Další fotky (a nejen z Norska) časem budou.

Zleva a do půlkruhu: Vláďa, Káťa, Pinďa, Péťa, Piko, klarrrka, Hedvika, (já nejsem vidět) a Bajt.

Když je někdo blbej, pomoct se mu nedá.

Vysněnému výsledku z anglické zkoušky může ten někdo slzavě zamávat a doufat, že se mu příště nebudou třást ruce a tvář si ostatní nespletou s přerostlým pistáciovým oříškem. Prázdniny si na příště zorganizuje tak, aby nemusel celé večery sedět zahrabaný doma v povinné četbě. S člověkem, kterého rok neuvidí, se nestihl rozloučit jinak než výkřikem "Tak ahoj!" mezi dveřmi. Taky se mu povedlo zorganizovat uklízení klubovny tak, že tam první hodinu nikdo jiný nebyl. Na všech fotkách už tradičně vypadá hrůzostrašně, proto jich má z letošní dovolené minimum. Fotbálek hrát neumí, a i kdyby, nikdo by ho nezval. Zásadně se dozvídá jen o akcích, které už proběhly a prý byly "super". Volný čas tráví zevlingem, úklidem, čtením, surfováním a spaním.

Why is everything so wrong all the time?!!

Dočasné probuzení

Asi tři dny jsem jen tak lelkovala, tak teď už sem vážně napíšu.

Po třech týdnech tábora Na konci světa jsem ještě strávila tři dny u babičky a zítra odjíždíme do Rakouska, takže budu zase mimo dosah civilizace.

V souvislosti s cestou z tábora, kterou popisovala k. se musím zmínit o cestě na tábor, která byla vtipná neméně. Jelo nás dohromady pět, hned v sobotu děsně brzo ráno (asi v sedm nebo tak nějak). 5:47 už jsem seděla u snídaně a potom jsme se skoro všechny zdárně sešly v metru. Dohromady jsme ve čtyřech lidech měli naspáno tak patnáct hodin a bylo to na nás dost poznat. Hystericky jsme se smály, chytaly padající batohy a nejlepší hlášku pronesla P.: "Já mám asi hlad, ale nevím to jistě..."

A to nás čekalo stavění, zdaleka nejnáročnější část tábora, při které je sice největší sranda, ale zároveň je to spousta práce. Ještě cestou se Terka pochlubila skvělým obalem od lízátka, byl žlutý a měl na sobě jejího oblíbence, Krtečka. Celkem úspěšně se mi povedlo sehrát, že jsem ho vyhodila do nejbližší popelnice (místo toho jsem ho prostě strčila do kapsy) a Terka byla chvíli fakt naštvaná :o). (Někomu k radosti stačí vážně málo, vlášť když je šíleně unavený.)

Na Florenci jsme hlasitým pořváváním a máváním odchytily ještě Hedviku a mohlo se jet, ale vydrželo nám to jenom do Varů. Potom nám paní za okýnkem řekla, že Idosem nalezený spoj jel o 45 minut dřív a na další že máme počkat do půl jedné. Takže jsme zazevlily na nádraží a do zblbnutí hrály Kontakt a hry podobné úrovně.

Cestou do Božího Daru všechny usnuly a nechaly mě hlídat zastávku, což byl docela adrenalin, protože nemám žádnou pamět na místa a musela jsem mít celou dobu oči na šťopkách, ale vystoupily jsem nakonec včas. Po zhruba dvanácti kilometrech nás čekalo již zmiňované stavění a o den později přijel zbytek účastníků a začal pořádný tábor. O nějakých střípcích se třeba ještě časem zmíním...

Letní spánek

Zní to sice trochu divně, ale je to tak. Červenec a srpen většinou trávím všude jen ne doma, takže jsem taky velmi často bez internetu. Pozítří odjíždím na tři týdny pryč a blog tady mezitím bude nerušeně spinkat. Pak se kolem něj pokaždé mihnu, v půlce srpna tady možná i trochu pobudu. Ale jinak se více než ráda obejdu bez něj. Bude to totiž znamenat, že si naplno užívám prázdniny.

Jak se pozná bouřka? Blýská se.

Jak se pozná bouřka v Babicích? Vypadne proud. Jako včera zhruba od sedmi do půl desáté.

Jak se pozná ráno po bouřce? Neteče teplá voda.

Jak se pozná poslední den školy?

Pokoj je vyblýskaný jako nikdy, uniforma vrácená, hodnocení nachystané v batohu, všechny věci sbalené. Lidé se usmívají a zároveň trochu smutně loučí.

Co dodat? Dobojováno, mír. Po dni stráveném v divadle u projevu rétorického semináře, proslovu pana ředitele a prohlížení fotek z celého roku (to všechno ve slavnostní uniformě) taky spousta třídních a jinak skupinových fotek, předávání vysvědčení (mimochodem jsme je předtím pomáhaly sestavovat a stejně to pak pan profesor rozdal zmateně a úplně špatně).

Dva měsíce nerušené prací a stresem. Dva měsíce prosluněné pohody. Očekávání dalšího školního roku.

Mariane, díky za ten dnešní pokec. Po třech letech možná trochu pozdě, ale co už.

Sobotní souhrn

• budíček v 6:00 - 1x
• kafe - 2x
• listening test - 1x
• hodina mluvení anglicky- 2x
• speaking -1x
• ztracené nervy - 1000x
• zbytečně napsaná sms - 3x
• ztracené/zapomenuté klíče -1x
• soupis výtvarných potřeb - 1x
• zmrzlina - 1x
• večerní výstava - 2x
• snědená jahoda - mocx
• shlédnutý film - 1x
• pastelka, která ořezat nešla - 48x
• ořezaná pastelka - 152x
• (úspěšnost: 76%)
• puchýř na ruce - 3x
• z toho stržený - 2x
• značná únava - 1x

Série dobrých vtipů

• Při přípravě prezentací z fyziky nesmíme používat internet, pouze odbornou literaturu. Na dobrou známku z tohoto předmětu jsem tím pádem rezignovala.
• Na vodu nás jede lichý počet a já pořád nemám kormidelníka.
• Včera byla kontrola uniforem a dneska odevzdávání učebnic.
• Poslední letošní hodinu němčiny jsme strávili nad otevřenými učebnicemi, zatímco ostatní skupiny vařily nebo sledovaly filmy.
• Ale zato jsem na poslední španělštině viděla Persepolis - víc než vřele doporučuju!
• Po roce studia španělštiny jsme se tematicky protli s mým šestiletým studiem němčiny...
• Já, největší patlal široko daleko, budu mít 100% z výtvarky.
• Už mám jen tři možnosti odvézt si domů všechno, co se tu nashromáždilo.
• V důsledku toho jsem objevila, že mám své plavecké brýle už cca půl roku na dně zdejší skříně, takže jsem je mohla bez problému nosit do bazénu a neničit si oči, stačilo o tom vědět.

A to mě ještě čekají dva týdny v podobném duchu.

Střípky a perličky

"...you will be sort of...escorted..."

"Jestli někdo potřebuje na toaletu, přihlásí se a my ho tam doprovodíme..."

"odpovídejte na odpovědi, které máte před sebou..."

"Prosím vás, vyplňujete pouze ten obdélníček, co je u čísla otázky, nic jiného tam nevytváříte! To platí zejména pro kandidáta č.217!"

Změna z minula (PET testy): tentokrát nezazněla otázka: "Je tu někdo, kdo nerozumí česky?", ale "Is there anyone who don't understand Czech?"

I don't understand your English, dear lady...there are no informations and no answering sheets, as well as there is no writing WITH pencil...

Kdyby tak Ti, co mají dozory u zkoušek, napřed ráčili tou zkouškou projít, hned by vše bylo o něco jednodušší.

Ale ona mě ta škodolibost přejde, až v sobotu dodělám speaking a listening a dozvím se výsledné skóre...

FCE Eve

Na co se jen vymluvit?

Konce školního roku obvykle bývají mnohem hektičtější, takže v tom ten problém není. A stejně mám pocit, že mi čas utíkál aniž bych stihla něco pořádného udělat. O víkendu jsme v Přelouči dovymysleli další kus tábora a i ten zbytek se nějak zvládne a poddá, testy už pravděpodobně psát nebudeme (stejně jsem teď děsným způsobem zlenivěla), hodně čtu a flákám se. A stejně jsem si za celý školní rok nestihla (ehm...) nastudovat strukturu zkoušky, kterou za mě zítra někdo zaplatí. V předvečer testu jsem studovala u filmu a čokolády, přece si potřebuju odpočinout...(ale aspoň chvíli jsem to sledovala jen anglicky, pak jsem si přidala anglické titulky, protože skřetům prostě rozumět není...). Příští týden je školní voda (sháním kormidelníka!), potom Kapka, poslední týden bude ve znamení úklidu a odevzdávání uniformy. A potom volno...

Přikládám ochutnávku našich víkendových přežleptů, přece jen se nic nevymýšlí úplně snadno, zvláště ve tři hodiny ráno...a až se budete nudit, koukněte na http://www.feministky.com/ (pouze v případě, že máte dostatečně odolnou bránici).

Přežlepty samotné jsou zde:

Meruňková barva je přece mnohem světlejší než meruňky! (Pinďa)

Bude tu tma, bude tu foukat vítr… (Pinďa v klubovně)

Óóóóó! (Piko a posléze i všichni ostatní)

Pinďa: Piko má děsně blbou paměť…
Piko: Cože?
Pinďa: Sám si to říkal…
Piko: Cože? Tak to si nepamatuju…

Piko:Policisté jsou fakt…Ivo: …sexy.

Legolas je jediná role Orlanda, kde ho fajt žeru. (Piko)

No taky když tu celej den sedíš nad tim větrákem… (Pinďa)

Klarrrka je o dost divnější než lžička. Ale zas ne tolik jako vidlička. (Ivo)

Když budou v metru dělat ty sgraffiti… (Gymi)

Já jdu rovně, to jenom ta země se vlní… (klarrrka)

Našel jsem zajímavej článek o Karlu Gottovi. Ale není tu žádnej text… (Ivo)

Až tam přijdem, tak tam bude spousta světel, pódium a na něm naolejovanej dělník… (Ivo)

Nepozornost

Netvrdím, že nedělám chyby, ale kdybych věděla, že má slova čte spousta dalších lidí, snažila bych se dát si co největší pozor. Tohle by se mi pak doufám hned tak nestalo:

...Šestice "detektivů", které zaměstnává Česká pošta, je vypátrala podrobným porovnáváním údajů o tom, kdo měl nejčastěji směnu, když se pytle z dopisů ztrácely...

To nám ten tejden pěkně utíká..

A nejen tenhle, ale i ten předchozí. Víkend byl nepřekonatelně povedený, až po okraj naplněný zábavou a žádnými povinnostmi. V pátek se nás překvapivě hodně (konkrétně šest, to už je výkon) sešlo na bowlingu a nevadí, že se zrovna moc nedařilo. V sobotu jsem předstírala totálně odřené koleno na závodě pro světlušky a vlčata. (Ještě před závodem, když jsem seděla s namaskovaným kolenem a četla, ptaly se mě 2 slečny, jestli nepotřebuju pomoc. Asi je docela mátlo, že mám nohu krvavou a plnou štěrku a v pohodě si tam posedávám :o). )

Po závodě jsme uklidily a cestou na táborovou schůzku v autě zpívaly a jedly zmrzlinu. Půl hodiny po příchodu domů jsem usnula. V neděli jsem se učila na test, který se stejně posunul, viděla výstavu Pražské kavárny, byla s taťkou na kafi a pak se přidala k roverům (v životě jsem nikoho neviděla hrát domino s takovým zaujetím).

Od úterý až do dalšího úterý (naštěstí ale ne úplně nepřetržitě) se tu pohybují školní inspektoři a všichni jsou snaživí a nervózní. V úterý jsem podruhé viděla fotografie Gregoryho Crewdsona a taky Bruselský sen - Expo '58. Měla jsem spoustu času číst. Zvládla jsem se neutopit při kraulu. Po pohodovém zítřku mě čeká další příjemný víkend, je totiž Bambiriáda.

A po víkendu prý bude zase teplo.

Cestou z hospody

Tahle "báseň" vznikla přibližně před rokem a půl u příležitosti odpolední procházky velmi originálním způsobem postupným opakováním a přidáváním slov. Včera jsem ji při mazání smsek objevila v mobilu.

Zasloužilými umělkyněmi jsou klarrka, Hřibka a Markys.

.

Cestou z hospody

Šel pan Šel do márnice pro svoji mrtvolu a tam se lekl mrtvoly, která umřela.

Zima v topení neexistuje kvůli nadměrnému teplu, vznikajícímu mrtvolami, které už zkameněly.

A pan Šelpan šel panu Šeldamovi na psat do pis.

Tož to je pan Šel kabrňák.

Chcípnul.

Zkápnul.

Jižhonenívíce.

Stezku pořešíme (Klíč 2008)

Nechci, aby to vypadalo, že se opičím po cizích článcích, ale k něčemu se prostě vyjádřit musím...

Šest dní na tábořišti se stovkami lidí, aprílové počasí, známé i neznámé tváře, všudypřítomný oranžový šátek. Ochraptělá Móňa, Jerry, velký kamarád v kroji, Prófa a jeho hodinky s binárním kódem. Židličkáři.

Nesmyslná komunikace ve Vesnici D, práce v zoo, nabírání guláše, Stratego. Čajovna, krčma, zpětná vazba, pohádky na dobrou noc a kačer Donald v absurdně ranní hodiny, nekonečná zima a bezradné krčení ramen. Mávání padákem, ospalé snídaně a bedničkové obědy. Ukrývání před Prófou, místo jízdenky náramek, nekonečné rozhovory.

Apartní klobouček, zebří svetr, spálený nos, optimistické tříčtvrťáky, zablácená mikina.

65 hodin zimy, spousta slunečních paprsků.

Ledová sprcha a vařící čaj, oříšky v džusu a zajíci na špejli.

Spousta vzpomínek a šílená únava.

Cesta z města (pražská MHD)

Co všechno musí člověk udělat, aby se z domu dostal na Nuselskou polikliniku a potom do školy?

Jet metrem na Karlovo náměstí, přestoupit na tramvaj č.18, vystoupit u Nuselské radnice. Sto let čekat, nechat si utýrat zuby v naději, že jim to přece jen nakonec pomůže, najít ulici Otakarova, tramvají č.7 se přesunout na Depo Hostivař, o čtvrt hodinky nestihnout 382. Hodinu čekat na další autobus (mezitím vypít jedno kafe, poslouchat hudbu, sedět na zastávce, chytat vítr do vlasů, hledat drobné po kapsách). Jet do Říčan s vidinou ještě jednoho přestupu. Zastávka Průmyslový areál Černokostelecká, sedm minut zpoždění (na přestup byly jen tři). Padesátiminutové čekání, další poslouchání mp3ky, jízda autobusem 497. Chůze do školy. Do naší zapadlé vísky to trvá celé dopoledne, pokud s vámi pražská hromadná doprava nespolupracuje. Se mnou totiž ne.

Kousky kovu na kroužku

Konečně mám čas psát, školní práce hotova a na všechno ostatní bude čas potom...

Víkend jsem strávila v Táboře se skupinou milých lidí, kteří mi dovolili tam být, přestože k nim vlastně už tak úplně nepatřím. Tímto vám zároveň děkuji. Protože se odjíždělo relativně brzo v pátek odpoledne, všechno jsem si zařídila tak, abych to stihla a všechno bylo v pohodě. Takže jsem si ve škole zabalila batoh, odjela prvním autobusem a cestou domů se stavila na nákupu. Začala jsem si říkat, že to krásně vychází, že už si jen sbalím věci na víkend, převlíknu se, něco sním a poletím na sraz, ale v krasojízdě jsem skončila těsně před dveřmi bytu a za nic na světě nemohla najít klíče.

Mobil naštěstí měl jak signál, tak baterku a kredit, takže se ze mě stala telefonní centrála. Mamka byla pryč, K. byla pryč, nikdo jiný od našeho bytu klíče nemá. Ani jedna mi to nebrala. Dovolala jsem se taťkovi, který slíbil, že mě večer zaveze do školy, abych si ty zatracené klíče mohla vyzvednout. Mezitím telefonát G., ať na mě na srazu nečekají, příjemně strávené odpoledne u P., potom potmě cesta do Babic, pár slov se zmatenou J., zběsilé hledání v šuplících a vítězná cesta zpátky, tisíce díků za ty desítky zbytečných kilometrů, balení věcí, hledání spoje a cesty.

Pár hodin spánku, prachsprosté využití stejného směru a velmi příjemná hodinka cesty, poté nepříjemný hluchý řidič a posledních dvacet kilometrů na nadráží. Cesta popsaná tak detailně, že bych ji navrhla na nějaké ocenění a potom konečně uvítání: "Jé, ty jsi blbá, že už jsi tady, chtěli jsme ti jít naproti...".

Konečně, konečně. Nechám si klíče natrvalo připevnit k zápěstí.

Bio buzola (aneb hlavně netradičně)

Před pár hodinami jsem se vrátila z lesa. S sebou jsem měla dalších pět lidí, jednu buzolu a jedny desky s papíry. V pořadí třetí projektový den, tentokrát od Science Department se nesl v duchu poznávání přírody v terénu. Pomocí azimutu jsme se pohybovali po lese a plnili úkoly na celkem deseti stanovištích. Mimo jiné jsme se setkali například s filtrováním vody, poločasem rozpadu a první pomocí. A čekala nás taky sada úkolů ve škole, třeba sestavit obrázek ze zrcadlových kostek (zní to sice děsně jednoduše, ale stejně se nám to za stanovenýxh deset minut nepodařilo)a spočítat kytky v celé školní budově. Škola je sice celkem malá, ale počítaly se všechny místnosti, včetně kabinetů a sborovny (v praxi to tedy znamenalo smířit se s tím, že už jste za poslední hodinu minimálně třetí, co nejpříjemněji se usmát, zaklepat a po vstoupení se zeptat, jestli můžete v dané místnosti spočítat květináče). No prostě bylo rozhodně myšleno na to, abychom se nenudili. Právě skončilo vyhlašování v divadle. Neumístili jsme se sice nějak hvězdně, ale všichni jsme ve zdraví přežili a část si to i celkem užila.

Jak trávíte čtvrtky vy?

P.S.: Před malou chvílí prošel tenhle blog zkouškou ohněm. A já zase pořádnou zkouškou nervů.

Zase se jednou všechno pokazilo

A pořádně. Jarní únava (nebo co to vlastně je) se přidala do party ke spoustě školní práce a divnému počasí a já sama jsem do své hlavy pustila zmatek, smutek, vyčerpání a podrážděnost. Ve výsledku to vypadá tak, že jsem pohádaná asi s polovinou světa (chcete-li se se mnou taky pohádat, zařaďte se prosím do fronty, čekací doba je jen pár hodin, hádám se totiž sice ne ráda, ale zato rychle, snadno a pořádně).
Teď to bude znít, jakože se obhajuju, ale prostě nemám pocit, že za všechny ty nedorozumění a podobně můžu vždycky jen a pouze já, to přece není docela dobře možné, každý problém má minimálně dvě strany. Někde jsem udělala chybu, jasně, na jiných frontách ale žádnou zvláštní vinu necítím, nepůjdu se tedy omlouvat, lítost jen z principu neuznávám.
Zase jsem zmatená a ztracená v nekonečném klubku všeho negativního. A aby toho nebylo málo, nijak výrazně se to nelepší už víc než polovinu týdne. Snad se to časem srovná, tohle myšlení, chování a dění okolo je totiž dost nanic a zaručeně ničemu nepomáhá. Nevím, co mám dělat.

Deník, ručník, podčárník

Jestli vám někomu vrtalo hlavou, proč je níže uveřejněný fejeton očíslovaný dvojkou, vězte, že následovat měl další, nadepsaný jedničkou (vznikl dříve a popravdě jsem s ním spokojenější). Jestli si teď myslíte, že ho sem vložím, myslíte si to špatně :o): po stávce mého profilu se mi ho už nepodařilo zachránit a jedinou jeho podobu má pan Kostečka někde v nekonečných šanonech všech papírů, protože školní práce se prý musí archivovat (jako kdyby to někoho ještě někdy zajímalo).

Další věcí je, že poslední dobou nějak nemám energii a nápady na psaní (a taky jsem dostala deník, má pevné desky a zaoblené rohy, aby něco vydržel a vypadá úžasně, takže do něj asi začnu psát - hlavou mi totiž vždycky běží spousta věcí, které se nehodí na blog, a většinou skončí na nějakém papírovém cáru nebo v zapomnění, což mě někdy mrzí a někdy docela štve). Ve výsledku tedy doufám, že se zredukuje "deníčkovost" tohoto blogu a budou přibývat spíš věci, které mě zaujaly, nebo mi přijdou zajímavé či důležité. Ale třeba taky ne :o).

Na závěr bych přidala známý úryvek z oblíbené knížky, zase jsem na něj narazila a připadá mi geniální.

Ručník
Pokud jde o ručníky, Stopařův průvodce po Galaxii o nich říká hned několik věcí. Ručník je skutečně kolosálně užitečná součást výbavy hvězdného stopaře a bikera. Především má značnou praktickou cenu - můžete se například do něj zabalit, aby vám nebylo zima, když poskakujete napříč chladnými měsíci planety Jaglan Beta. Můžete na něm ležet na zářivých, mramorovým pískem vystlaných plážích Santraginu V a vdechovat opojné výpary z jeho moří. Můžete na něm spát pod hvězdami, jež tak rudě září na planetě pouští, Karkrafúnu. Můžete ho použít jako plachtu, až poplujete na maličkém voru po proudu drsné řeky Moth, můžete ho namočit pro boj zblízka, nebo si jím zahalit hlavu, abyste necítili jedovaté pachy žravé obludy Blátotlačky z Traalu a nestřetli se s jejím pohledem (je to nepředstavitelně tupé zvíře, myslí si, že když ji nevidíte, nevidí ani ona vás - blbá jak tágo, ale zato značně žravá). Když jste v úzkých, můžete jím signalizovat o pomoc. No, a samozřejmě se jím také můžete utřít, pokud vám po tom všem ještě připadá dost čistý. Co je však ještě důležitější, je obrovský psychologický význam ručníku. Tak například když nějaký paďour (paďour = ten, kdo není stopař) zjistí, že stopař má ručník, automaticky předpokládá, že vlastní rovněž kartáček na zuby, žínku, mýdlo, krabici sušenek, čutoru, kompas, mapu, klubko provázku, sprej proti mravencům, výbavu do deště, skafandr atd. ap. A nejen to. Rád stopaři půjčí kterýkoli ze jmenovaných předmětů nebo cokoliv jiného, co stopař nešťastnou náhodou "ztratil". Onen paďour si totiž pomyslí, že ten, kdo dokázal stopovat napříč a našíř celou Galaxií, žít v drsných podmínkách a za pár šupů, porvat se s osudem a přeprat ho, a kdo přesto vždycky ví, kde má ručník, je zřejmě člověk, s nímž je nutno počítat. Tento obrat ostatně pronikl i do stopařského slangu. Lze například říct: "Hele, sasuješ toho húpyho Forda Prefecta? To ti je teda frúd, kterej fakticky ví, kde má ručník."(sasovat = znát, brát na vědomí, seznámit se s, poznat po sexuální stránce; húpy = opravdu děsný frajer; frúd = opravdu děsně správný frajer.)

Douglas Adams, Stopařův Průvodce Galaxií

Shower joke

Je to fakt fór: po příjezdu z prázdnin jsme na dveřích koupelny naší buňky našly vzkaz, abychom nepoužívaly sprchu, protože je porouchaná. OK, fajn, chodily jsme se sprchovat na "izolačku", zkrátka volný pokoj (jediný problém byl vždycky sehnat klíč). Dneska jsem se večerní vychovatelky zeptala, jestli se už někdo neobtěžoval to opravit. Sklidila jsem velmi udivený pohled a otázku, co že je s naší koupelnou špatně, a jestli prý se rozbila už i naše sprcha, když nefunguje ta v buňce naproti...
Nakonec se to samozřejmě celé vysvětlilo: v přízemí prosakuje voda stropem, protože asi prasklo potrubí v pokoji vzadu vpravo. Zpráva na vychovatelnu ovšem zněla, že v pokoji u D. se nikdo nemá sprchovat, dokud se to neopraví. Protože službu v úterý večer měl někdo, kdo nás nezná jmény (nepřiřadí si ke jménu pokoj), napsala mu vychovatelka umístění té konkrétní buňky. Háček byl v tom, že si K. plete strany, takže nechala vzkaz o buňce vlevo (přestože ve skutečnosti myslela tu vpravo). Úterní služby pak nadepsala lísteček a přesně podle instrukcí ho pověsila vlevo, k nám. Ve výsledku jsme se tedy tři dny chodily sprchovat na druhý konec patra jenom proto, že si někdo plete strany...
Co už. Hlavně, že je to v pořádku.

Fejeton II

Poslední…
Poslední chvíle v matčině těle, poslední zvonění, poslední směna v práci, poslední vydechnutí: tak by se dal popsat život většiny lidí dnešní doby. Tato strohá kostra je dále obalena spoustou dalších událostí, tvořených jak neopakovatelnými okamžiky, tak každodenní rutinou. Slůvko poslední nás provází na cestě světem a odděluje od sebe různé její etapy. Obsahuje všechny důležité body i dostatek prostoru pro další střípky.
Existují proto různé typy či úrovně těchto mezníků: některé nás velmi závažně ovlivňují a navždy si je budeme pamatovat, jiné se opakují, ale pokaždé mají své jedinečné kouzlo. Některé jsou šťastné, jiné nikoli. Některé jsou humorné, na jiné bychom raději zapomněli nebo jsme je vůbec nezaregistrovali. Často se jedná o úplné zbytečnosti.
K těm významnějším řadíme třeba poslední příznaky vleklé nemoci, poslední cigaretu nebo poslední přebytečné kilo. Z posledního výtisku vytouženého románu objeveného v knihkupectví míváme mnohdy až dětinskou radost, stejně jako z posledních několika minut před zazvoněním budíku a nečekaně nalezeného posledního kousku čokolády v rohu skříňky. Posledních pár drobných, které nestačí na lístek, poslední schod, který jsme přehlédli a poslední noční metro, které se už nedalo doběhnout, nás dostane klidně až do stavu nepříčetnosti. Obyčejné momenty všedního dne, které však opakováním tvoří individuální rituály a pocit klidu a pohody, se skládají například z poslední ho ranního zívnutí, posledního sousta každého oběda či posledního pohledu na hodinky těsně před usnutím.
Poslední se však také logicky pojí se slovem první. Z hlediska důležitosti jsou tedy tyto pojmy na stejné úrovni, přesto se k nim rovnoprávně nepřistupuje: při vzpomínání si většinou vybavíme spíš první den ve škole, než poslední ve školce a zmíníme se častěji o první hodině tance, kdy jsme se po parketě konečně začali lehounce vznášet, než o té poslední, při které jsme se ještě cítili jako sloni v porcelánu, i když jedno vyplývá z druhého (a naopak). Vše, co začalo, musí někdy skončit – a nic nekončí, jestliže ani nezačalo. Konec poskytuje příležitost pro nový začátek, příležitost pro pohled do budoucnosti místo otáčení se do minulosti. Hranice mezi těmito zdánlivými protiklady je překvapivě tenká a často se oba významy slévají do jediného. Od podobného principu se odvíjí moje oblíbená otázka: Je lepší být první mezi posledními, nebo poslední z prvních?
Tento celek nelze uzavřít ničím vhodnějším než poslední tečkou. Touhle.

Ty bláho...

..ono tam vážně sněží!!

A v neděli zase z Opatova...

Nějak dlouho jsem sem nic nenapsala. Paradoxně proto, že jsem měla jarní prázdniny a tudíž spoustu volného času, který jsem skoro celý proflákala. V neděli zase jedu do školy...v pátek domů...v neděli do školy...domů...do školy...domů a zase do školy. Nějak mě občas ten stereotyp zmáhá. Ano, tuhle školu jsem si vybrala, nikdo mě nenutil a já (skoro) věděla, do čeho jdu. Ale ty nedělní odjezdy mě prostě ničí. Protože takhle nalinkovaný život mám na dalších 2,5 roku, což mě docela děsí. Právě jsem se týden flákala a teď zase zapadnu do vyjetých kolejí a pošinu si to dál, dokud nebudu totálně vyšinutá...
No, uvidíme (stejně nikdo neví, co bude pak)...

Od deseti k pěti

Nebo přesněji od sedmnácti k dvanácti to s námi jde...

A protože z rozdílných důvodů další tři lidé chybí, tento týden má sexta A jen devět studentů.

Přesto to neznamená, že lidi, kteří již fyzicky nejsou součástí naší třídy přestávám počítat...

Co už. Každý má právo na svůj názor a rozhodnutí (platí to pro obě strany) a musíme je respektovat.

So long and thanks for all the fish...

P. S. ještě jeden nový blog v odkazech (chtěla jsem ho tam přidat už dávno, ale nějak z toho sešlo a teď tu ta možnost zase je, tak proč toho nevyužít)

Filosofie "batoh sem, batoh tam" (páteční cesta domů)

Asi by to jinak byla trochu nuda. Jako jedna drzá a nevychovaná banda bychom nalezli do autobusu a povídali, poslouchali hudbu, pospávali (to nejčastěji). O zábavu a změnu se tudíž postaral ctěný pan řidič. Frčeli jsme si to po dálnici (naštěstí zrovna v krajním pruhu), když sebou klarrka škubla a běžela dopředu. Ukázalo se, že se nějakým nedopatřením otevřel zavazadlový prostor. Pan řidič ho zavřel a chystal se znovu vyjet, dostalo se mu však decentního upozornění, že bychom měli napřed posbírat zavazadla, která nám mezitím vypadla na silnici. Takže jsme se prostě vraceli po kraji pěkně zpátky (už jste někdy couvali po dálnici?) a všude se ozývaly výkřiky typu: "Já ho zabiju!", "Prosím, ať ten můj kufr zůstal vevnitř!". "Támhle je moje taška!" a "JÁ HO ZABIJU!".

Konečný součet se zastavil na třech ztracených položkách. Vláďovy věci jsou prý v pořádku, můj batoh má jenom jednu trhlinu, zničenou přezku a moc pěknou blátivou barvu, a klarrrčin batoh je nepoškozený, ale odnesla to její MP3. Docela jsme se naštvali. Jasně, že to nikdo neudělal naschvál, ale autobus byl očividně zamknutý špatně. A samozřejmě to mohlo dopadnout mnohem hůř. Nikomu se naštěstí nic nestalo.

Zkuste si představit, že si v klidu a pohodě jedete v pátek po dálnici s myšlenkama na víkend a najednou před vámi začnou přistávat batohy...na jednu stranu zajímavá podívaná, na druhou životu nebezpečná sranda.

Pro chvíle nudy u počítače

http://www.webgames.cz/bloxorz/2307-1/

http://www.alejaci.cz/wiki/

Komerční růžový kýč

nebo zkrátka Valentýn, svátek zamilovaných. Normálně by se člověk mohl schovat někam do koutku a tvářit se, že si prostě nevšiml, ale někdy to prostě nejde.

Dole v divadle právě probíhá valentýnská diskotéka se speciálními soutěžemi o zamilované ceny a skoro bych se vsadila, že je tam víc než polovina školy a vzájemně si šlapou po hlavách. Jídelna měla dnes zadní zeď přizdobenou srdíčkovým řetězem a několika balónky, když se chci kouknout na mail, z hlavní stránky seznamu na mně ječí "Svátek všech zamilovaných - sv. Valentýn". a Z. si přes skype vyměňuje Liebesbriefy (ale bude tvrdit, že ne).

Nevím, jestli by se něco změnilo, kdybych měla dnešek s kým strávit, spíš bych ale řekla, že ho nikdy nepřestanu nesnášet - jak pro jeho povahu, tak pro to komerční šílenství a umělost, které se kolem něj vždycky už dopředu šíří. Když jsem dneska četla článek o odpůrcích Valentýna a jejich smýšlení a chování, hned bych se k nim přidala.

Dnešní den trávím s matikou na stole, myšlenkami na kamarádčin maturitní ples v hlavě a ledem v srdci.

A nějaký hrozný chytrák pouští slaďáky na celou kolej...

Telegraficky a zvesela

Včera jsem:

byla bruslit.

našla při obědě mezi vrtulemi zatoulaný makaron.

zjistila, že můj mobil zvoní (což by u telefonu nemělo být nic divného, ale předtím dva měsíce stávkoval a mlčel).

Hurá!!!

Odměňování těch ÚSPĚŠNÝCH

Včera jsme konečně dostali výsledky našeho půlročního boje. Sice jsme většinu hodnocení už viděli a komentáře podepsali, ale stejně to všechno dohromady vypadá tak nějak jinak a celá ta zelenobílá složka s razítkem školy a podpisem ředitele se tváří dost formálně. Spousta lidí si oddechla a cítila se příjemně překvapeně, vítězně nebo aspoň spokojeně. Když jsem prohlédla svoje "vysvědčení" já, měla jsem chuť ho roztrhat a tvářit se, že neexistuje.

Některé výsledky jsou v pohodě, za některé bych se pochválila, ale za ten zbytek bych si radši utrhla uši. Nejsem přece blbá. A náš gympl je nadprůměrně neobtížný. Stačí se trochu snažit, ale ikdyž studiu věnuju pravidelně o něco víc času než K., pravidelně jsem ve všech předmětech o něco více či velice horší, což se týká jak předmětů, které zajímají K. a ne mně, tak těch, které zajímají mně a ne K. To si člověk prostě nemůže připadat úspěšně a řeči o tom, že se porovnávat nemá vůbec, nebo třeba jen s někým jiným, mu taky vůbec nepomůžou.

Moje hodnocení samo o sobě není nijak špatné, neznamená to ovšem, že by nemohlo být mnohem lepší. Sama vím, že na matiku nemám buňky, ale výsledné procento beru jako osobní porážku a útok v zakázaném poli - nikdy mě to nezajímalo a nebude, a vůbec nikdy to k ničemu nebudu potřebovat. Třeba to příště bude lepší, ale asi se vyplatí nedělat si iluze.

Když se daří...

Měkkýši

Konec pololetí automaticky znamená šílenou spoustu práce (normalně by mi ty tři dny vystačily náplní tak na dva až tři týdny). Většinou je to nezáživná nuda typu státní symboly, náboženské konflikty Evropy 16. století, německá slovíčka, kovy alkalických zemin, trigonimetrie, jižní Afrika a čárky. Sem tam se ale objeví něco, o co je třeba se podělit. Zdaleka nejlepší větou učebnice Biologie živočichů pro gymnázia je: "U různých skupin může docházet ke změnám ve stavbě těla, např. u mlžů v průběhu evoluce zmizela hlava..." No není to geniální?

Anglicky s úsměvem

Tyhle a jim podobné vtípky přinesla mamka včera z kurzu angličtiny...

"My husband is very upset about his weight."

"Why?"

"Yesterday he decided to weight himself so he stood on the talking weighing-machine in the town centre."

"What did it say?"

"One at a time, please!"

"Most girls think that I'm handsome but a few girls think I'm ugly. What do you think, Julie?"
"A bit of both."
"What exactly do you mean?"
"I think you are pretty ugly!"

"Did you write this poem yourself?"
"Every line of it, sir."
"Well, I’m very glad to meet you, Mr Wiliam Shakespeare. I thought you were dead!"

Love Story

Je jistě chvályhodné, že se nám náš češtinář snaží rozšiřovat obzory a seznamuje nás s literaturou, která je zaprvé klasická, zadruhé zajímavá a zatřetí se nám časem prý bude hodit k maturitě, protože jednotlivé knihy odpovídají maturitním otázkám. Dost nešikovný mi ale přijde ten způsob: četba je povinná a její znalost se testuje hodnoceným písemným testem (samozřejmě si nedělám iluze, že by jsme to jinak stejně všichni četli, ale ono by určitě stačilo nějaké propracované doporučení a zájemci by si ke knihám cestu našli). Zatím poslední dílo má na svědomí Erich Segal a je jím Love Story (překládáno jako Příběh jedné lásky). Na začátku jsme byli upozorněni, že se jedná o romantický příběh, na jehož tragickém konci si hořce popláčeme - na ta slova se převážná většina třídy pohrdavě ušklíbla (a ten zbytek se později přiznal, že se to skutečně bez slz neobešlo). Podle mně je Love Story takový ten klasický slaďák s nezbytnými prvky: oba jsou mladí, ona krásná, chytrá, hudebně nadaná a chudá, on chytré a bohaté hokejové eso. Postupně se mezi nimi vyvine láska, kvůli které on neváhá opustit rodinu, následuje svatba, chudé, ale zamilované protloukání životem, příznivá změna situace a potom nezbytný zvrat, po kterém ona ve velmi mladém věku umírá a on se ve svém žalu dramaticky usmiřuje s otcem. Takže dějově absolutně nic nového (a protože autor na začátku prozradí, že to hlavní hrdinka nepřežije, nečeká vás ani žádný šok). To zajímavější teprve přijde: profesor Segal knížku během několika dní napsal poté, co se se svými studenty vsadil, že není přece problém vytvořit bestseller. A druhou podstatnou věcí, tou, která vás u knihy udrží, je jazyk - naprosto moderní a přirozený.

"Je na tobě vidět, že jsi bohatej a omezenej," řekla a sundala si brýle.

"To jsi na omylu," ohradil jsem se. "Jsem totiž inteligentní a chudý."

"Ale jdi. Já jsem inteligentní a chudá."

Dívala se mi přímo do tváře. Oči měla hnědé. Dobrá, možná
že vypadám nemožně, ale to ještě neznamená, že mě nějaká holka z Radcliffky - i
když má hezké oči - může pokládat za pitomce.

"Proč si, kruci, myslíš, že jsi tak inteligentní?" zeptal jsem se.

"Protože bych s tebou nešla na kafe."

"Heleď - ani bych tě nepozval."

"A proto jsi omezenej," řekla.

Erich Segal, Příběh jedné lásky

Sakra už!!

Proč jsem to vždycky já, komu se smůla na paty lepí ve velkém, nepřetržitě a téměř nezaslouženě?

Po dvou týdnech sladkého nicnedělání končí vánoční prázdniny, zítra večer odjíždím do školy.

Veškerou práci, kterou jsem na ty dva týdny dostala, jsem odložila na poslední čtyři, takže bych teď měla makat jako šroubek.

Polovinu potřebných materiálů a podkladů mám na koleji.

Už skoro týden mi není dobře, spím i patnáct hodin denně a neklesá mi teplota.

A to nejlepší nakonec, nevím jestli se o tom dá takhle veřejně psát, ale ona mi to jistě promine...má milá (a notně střelená, jak se hned ukáže) spolubydlící, spolužačka a spolucvokyně oslavila příchod nového roku pořádným bobováním (místo obyčejného kopce sjezdovka, místo sáněk střecha od trabanta). Což by všechno bylo v pohodě, kdyby neskončila v konstrukci zasněžovacího děla a následně v krčské nemocnici s jedním obratlem zlomeným, čtyřmi pochroumanými, s naraženými zápěstími a zablokovanou krční páteří. Dva týdny si teď poleží v nmocnici a další čtyři doma, ale naštěstí to vypadá, že bude v pořádku.

Samozřejmě se tam tak trochu nudí a přijímá návštěvy, takže za ní všichni chodí, aby si pokecali a trochu ji zabavili. Jediný, kdo trčí doma jako idiot, jsem já. Nikam nemůžu, aby se nenakazila. Je mi houby platný, že se prý má celkem v pohodě a dokonce může i hrát na kytaru (vleže a tak, aby nehýbala hlavou ani tělem), když se s ní nemůžu dorozumívat jinak než SMSkama.

Do něčeho bych kopla, ale obávám se, že to nikomu moc nepomůže...

¡Carajo!