Dočasné probuzení

Asi tři dny jsem jen tak lelkovala, tak teď už sem vážně napíšu.

Po třech týdnech tábora Na konci světa jsem ještě strávila tři dny u babičky a zítra odjíždíme do Rakouska, takže budu zase mimo dosah civilizace.

V souvislosti s cestou z tábora, kterou popisovala k. se musím zmínit o cestě na tábor, která byla vtipná neméně. Jelo nás dohromady pět, hned v sobotu děsně brzo ráno (asi v sedm nebo tak nějak). 5:47 už jsem seděla u snídaně a potom jsme se skoro všechny zdárně sešly v metru. Dohromady jsme ve čtyřech lidech měli naspáno tak patnáct hodin a bylo to na nás dost poznat. Hystericky jsme se smály, chytaly padající batohy a nejlepší hlášku pronesla P.: "Já mám asi hlad, ale nevím to jistě..."

A to nás čekalo stavění, zdaleka nejnáročnější část tábora, při které je sice největší sranda, ale zároveň je to spousta práce. Ještě cestou se Terka pochlubila skvělým obalem od lízátka, byl žlutý a měl na sobě jejího oblíbence, Krtečka. Celkem úspěšně se mi povedlo sehrát, že jsem ho vyhodila do nejbližší popelnice (místo toho jsem ho prostě strčila do kapsy) a Terka byla chvíli fakt naštvaná :o). (Někomu k radosti stačí vážně málo, vlášť když je šíleně unavený.)

Na Florenci jsme hlasitým pořváváním a máváním odchytily ještě Hedviku a mohlo se jet, ale vydrželo nám to jenom do Varů. Potom nám paní za okýnkem řekla, že Idosem nalezený spoj jel o 45 minut dřív a na další že máme počkat do půl jedné. Takže jsme zazevlily na nádraží a do zblbnutí hrály Kontakt a hry podobné úrovně.

Cestou do Božího Daru všechny usnuly a nechaly mě hlídat zastávku, což byl docela adrenalin, protože nemám žádnou pamět na místa a musela jsem mít celou dobu oči na šťopkách, ale vystoupily jsem nakonec včas. Po zhruba dvanácti kilometrech nás čekalo již zmiňované stavění a o den později přijel zbytek účastníků a začal pořádný tábor. O nějakých střípcích se třeba ještě časem zmíním...