Kousky kovu na kroužku

Konečně mám čas psát, školní práce hotova a na všechno ostatní bude čas potom...

Víkend jsem strávila v Táboře se skupinou milých lidí, kteří mi dovolili tam být, přestože k nim vlastně už tak úplně nepatřím. Tímto vám zároveň děkuji. Protože se odjíždělo relativně brzo v pátek odpoledne, všechno jsem si zařídila tak, abych to stihla a všechno bylo v pohodě. Takže jsem si ve škole zabalila batoh, odjela prvním autobusem a cestou domů se stavila na nákupu. Začala jsem si říkat, že to krásně vychází, že už si jen sbalím věci na víkend, převlíknu se, něco sním a poletím na sraz, ale v krasojízdě jsem skončila těsně před dveřmi bytu a za nic na světě nemohla najít klíče.

Mobil naštěstí měl jak signál, tak baterku a kredit, takže se ze mě stala telefonní centrála. Mamka byla pryč, K. byla pryč, nikdo jiný od našeho bytu klíče nemá. Ani jedna mi to nebrala. Dovolala jsem se taťkovi, který slíbil, že mě večer zaveze do školy, abych si ty zatracené klíče mohla vyzvednout. Mezitím telefonát G., ať na mě na srazu nečekají, příjemně strávené odpoledne u P., potom potmě cesta do Babic, pár slov se zmatenou J., zběsilé hledání v šuplících a vítězná cesta zpátky, tisíce díků za ty desítky zbytečných kilometrů, balení věcí, hledání spoje a cesty.

Pár hodin spánku, prachsprosté využití stejného směru a velmi příjemná hodinka cesty, poté nepříjemný hluchý řidič a posledních dvacet kilometrů na nadráží. Cesta popsaná tak detailně, že bych ji navrhla na nějaké ocenění a potom konečně uvítání: "Jé, ty jsi blbá, že už jsi tady, chtěli jsme ti jít naproti...".

Konečně, konečně. Nechám si klíče natrvalo připevnit k zápěstí.