Cintra 2008 aneb poslední zařijový víkend

Pro mě to znamenalo hlavně jedno slovo, mnohokrát zmíněné a párkrát proklínané: krčma. Zajišťování občerstvení pro lidi, kteří si přes víkend chtějí zašermovat na bitvě s dřevěnými meči a nechtějí si všechno jídlo připravovat sami. Celou akci pořádá naše středisko, jsme tudíž potřeba jako Krčma-tým. Stejně jako loni velká sranda, tentokrát v mnoha směrech vylepšená: v krčmě bylo víc místa na posezení, kuchyň byla úplně oddělená a objednávky se do ní posílaly vysílačkou a náš tým měl speciální potištěná trička, což všechno samozřejmě nemohlo fungovat stoprocentně a pořád.

Trička byla žlutá, takže se líbila hmyzu a všechno (třeba kečup) na nich bylo neskutečně moc vidět. Měla dámský i pánský střih, ten dámský značně zajímavý a ve vtipných velikostech (mottem letošní Cintry bylo nedýchat a nenosit mikinu). Potisk někdo umístil obráceně (lepící stranou nahoru), takže se většinou oloupal tak minutu po oblečení trička.
Ale zase jsme byli poznat a nepletli jsme se s organizátory jako minule. Když jste se cpali z krčmy ven, žluté tričko vám zajišťovalo aspoň trochu prostoru. Když jste běželi dovnitř, lidé vám uhýbali, protože jste nesli jídlo. Nějací dva kluci se (v reakci na mé "S dovolením") vyjádřili následovně: první: Ale jistě, dáma má přednost (uhnul). A druhý: Ale jistě, neseš spoustu jídla (taky uhnul). Hmm, hádejte, co se poslouchá líp :o).

Vysílačky vyhrazené pro nás byly logicky dvě, do krčmy a do kuchyně. Střídavě se jim vybíjely baterky a někdo si je půjčoval, takže jsme se celkem často museli spolehnout jen na pěší posly.

Kuchyň byla od krčmového stanu několik desítek metrů vzdálená, takže jsme se s objednávkami docela proběhli (celkem mi to myslím hodilo i nějaké kilometry :o)). Ve chvílích menšího náporu se běhalo klidně i s jedinou objednávkou (a když jste se vrátili, vetšinou si někdo objednal něco dalšího a vy jste běželi znova). Ovšem díky kamnům tam bylo aspoň teplo (což se o jiných místech říct nedalo). Zároveň to vyžadovalo neustálé přikládání, hlídání čaje, který se nechtěl vařit, párků a klobás, které chtěly praskat, toastů, které se nestíhaly dělat, a fritovacího hrnce, ve kterém líně prskaly bramboráky. Do toho bylo potřeba krájet chleba a připravovat rohlíky (umíte se říznout o kráječ ve chvíli, kdy na něm vůbec nekrájíte? Já jo!).

A taky se umím stokrát denně spálit o různé zdroje a pěkně se vynervovat. K tomu se šíleně smát, pobíhat, vyšilovat, rozdávat nevážně míněná slova, která někdo vážně bere, hledat nejlepší nůž, který tu přece někde musí být a najít ho ráno ve vedlejší místnosti, večer padat únavou a mít bolavé nohy a ráno se neochotně hrabat ze spacáku a pozorovat odcházející bojovníky. Potkat pár známých tváří, obědvat piškoty a mýt si vlasy v ledové vodě. Cestou tam pozorovat výhledy, cestou zpátky trčet v koloně. Celou dobu si to užívat. Vrátit se polomrtvá.

A příští rok zase.