SWEET UP YOUR LIFE!

stálo na cukru, který mi klarrrka věnovala v icebaru pod kaprunskou sjezdovkou. Motto sice super, ale tenhle pytlíček to asi nezvládne zajistit, řekla jsem si a strčila cukřík do levé kapsy lyžařských kalhot (na okraj se musím pochlubit, že jsem si na něj vzpomněla a z kapsy ho vyndala, takže pračce to tentokrát neosladím).

Schovala jsem ho ne proto, že jsme kdysi tyhle cukříky sbíraly (a táta, který často cestuje, pije kafe a nesladí, byl ideální dodavatel), ale jednoduše kvůli tomu, že bych si to měla pořád připomínat. Poslední dobou víc než jindy řeším jednu skládačku. Jednotlivé její dílky jsou kolečka, která ostošest cvakají v mé hlavě, cílem je najít jedno z řešení, při kterém bude výsledný mechanismus přinášet víc...štěstí? radosti? optimismu?
Nebudu se teď pouštět do úvah, co to vlastně znamená, zatím se omezím jen na to, že budu pro ty titěrné kousíčky hledat na obrovské ploše nějaké lepší umístění. Trochu to připomíná Setonovu hru (ne, neříkejte, že znáte maximálně Setonův hrnec, prosím), kde se různé druhy kamenů pokládají do velké mřížky. Úkolem tentokrát není pamatovat si výsledný obrazec, ale vytvořit ho tak, aby se dal dobře zapamatovat ve chvíli, kdy to začne mít nějaký smysl.
I průběh se hře nápadně podobá - dokud všechny kameny neleží na mřížce, celý plán je zakrytý a změny neviditelné pro všechny kromě jedné osoby. Ta osoba teď děkuje všem, kteří stojí za zástěnou (ať už tam byli vždycky, nebo se najednou objevili) a podávají dovnitř kameny spolu s tím, co hráč nejvíc potřebuje - podporou.