Motivace?

Jednou jsem při pročítání blogů známých mých známých narazila na seznam odkazů nadepsaný "skomírající blogy" a zděsila se, jak byl ten list dlouhý. Teď mám najednou pocit, že už bych se nemusela nikam proklikávat, abych jeden takový našla. Neobjevují se tu nové příspěvky (lépe řečeno nové HODNOTNÉ příspěvky), neobjevují se tu komentáře (možná proto, že není co komentovat?). Něco se vytratilo.

Vím, že článků s podobným titulkem se denně vyrojí na netu neskutečné množství, ale stejně tohle publikuju. Koneckonců, když je jich tolik, jeden navíc už nikoho nezabije. Když jsem tenhle blog začala vyťukávat, dělala jsem to proto, abych se mohla vyjádřit, vybít a třeba podělit o nějaké dojmy. Přesně jak jsem uvedla do prvního příspěvku a následně do profilu. Jakmile jsem měla něco, o co by stálo za to se rozdělit, přemýšlela jsem, jak to sem napsat. Samozřejmě, že se tím ta spousta impulzů značně zredukovala (buď jsem se nedokázala správně vyjádřit, nebo se jednalo o věci naprosto nevyjádřitelná nebo jsem zkrátka nestíhala, byla líná nebo neměla přístup k internetu po tak dlouhou dobu, že by příspěvek úplně ztratil aktuálnost). Psala jsem, protože mě to bavilo, protože jsem doufala, že to někdo čte a protože mi to dalo možnost se někde "svěřit", popřípadě prostě vykecat. Měla jsem ráda tu modrou plochu s bílým textem a lamou, líbila se mi ta lama na pravém okraji, která se dá krmit senem a dělala mi radost moje "na hlavu postavená" fotka, protože mě to všechno nějak vystihovalo a říkalo ostatním, kdo Markys vlastně je.

V poslední době to nějak nefunguje. Ubylo času, ubylo energie a hlavně se nějak pomalu a nenápadně smrskla chuť něco psát. Blog se v poslední době omezil na kombinaci seznamů, volných toků myšlenek, kraťoučkých myšlenek a fotoalba. Už to není on.

I když to tak možná vypadá, nechci ho úplně opustit. Ani se jen smířit s tím, že příspěvky nebudou tak četné a kvalitní, dokud se sebou něco neudělám. Prostě asi světu s lamou ve znaku dám chvíli pauzu, chvíli, kdy nebudu usilovat o udržování nějaké "živosti" násilím.

Až přijde změna, tmavomodrá Růženka se zase probudí, nebojte (přijde jedna střelená slečna a vzbudí ji bušením do kláves).