Zase se jednou všechno pokazilo

A pořádně. Jarní únava (nebo co to vlastně je) se přidala do party ke spoustě školní práce a divnému počasí a já sama jsem do své hlavy pustila zmatek, smutek, vyčerpání a podrážděnost. Ve výsledku to vypadá tak, že jsem pohádaná asi s polovinou světa (chcete-li se se mnou taky pohádat, zařaďte se prosím do fronty, čekací doba je jen pár hodin, hádám se totiž sice ne ráda, ale zato rychle, snadno a pořádně).
Teď to bude znít, jakože se obhajuju, ale prostě nemám pocit, že za všechny ty nedorozumění a podobně můžu vždycky jen a pouze já, to přece není docela dobře možné, každý problém má minimálně dvě strany. Někde jsem udělala chybu, jasně, na jiných frontách ale žádnou zvláštní vinu necítím, nepůjdu se tedy omlouvat, lítost jen z principu neuznávám.
Zase jsem zmatená a ztracená v nekonečném klubku všeho negativního. A aby toho nebylo málo, nijak výrazně se to nelepší už víc než polovinu týdne. Snad se to časem srovná, tohle myšlení, chování a dění okolo je totiž dost nanic a zaručeně ničemu nepomáhá. Nevím, co mám dělat.