Sakra už!!

Proč jsem to vždycky já, komu se smůla na paty lepí ve velkém, nepřetržitě a téměř nezaslouženě?

Po dvou týdnech sladkého nicnedělání končí vánoční prázdniny, zítra večer odjíždím do školy.

Veškerou práci, kterou jsem na ty dva týdny dostala, jsem odložila na poslední čtyři, takže bych teď měla makat jako šroubek.

Polovinu potřebných materiálů a podkladů mám na koleji.

Už skoro týden mi není dobře, spím i patnáct hodin denně a neklesá mi teplota.

A to nejlepší nakonec, nevím jestli se o tom dá takhle veřejně psát, ale ona mi to jistě promine...má milá (a notně střelená, jak se hned ukáže) spolubydlící, spolužačka a spolucvokyně oslavila příchod nového roku pořádným bobováním (místo obyčejného kopce sjezdovka, místo sáněk střecha od trabanta). Což by všechno bylo v pohodě, kdyby neskončila v konstrukci zasněžovacího děla a následně v krčské nemocnici s jedním obratlem zlomeným, čtyřmi pochroumanými, s naraženými zápěstími a zablokovanou krční páteří. Dva týdny si teď poleží v nmocnici a další čtyři doma, ale naštěstí to vypadá, že bude v pořádku.

Samozřejmě se tam tak trochu nudí a přijímá návštěvy, takže za ní všichni chodí, aby si pokecali a trochu ji zabavili. Jediný, kdo trčí doma jako idiot, jsem já. Nikam nemůžu, aby se nenakazila. Je mi houby platný, že se prý má celkem v pohodě a dokonce může i hrát na kytaru (vleže a tak, aby nehýbala hlavou ani tělem), když se s ní nemůžu dorozumívat jinak než SMSkama.

Do něčeho bych kopla, ale obávám se, že to nikomu moc nepomůže...

¡Carajo!