VAROVÁNÍ ROVERSKÉHO HYDROMETEOROLOGICKÉHO ÚSTAVU

O víkendu se přes Moravu přehnala Smršť. Následky byly extrémně ničivého rázu, to je také důvod opožděného svědectví. Na základně Jitřenka u Bučovic se téměř padesátka roverů nechala vtáhnout do víru a užila si tradiční zážitkový víkend organizovaný účastníky Safíru.

A vskutku je na co vzpomínat. Nedlouho po pátečním zahájení došlo k jadernému výbuchu a bylo potřeba se evakuovat do krytů. Samotný přesun probíhal více než zábavně (později doufám budou nějaké fotky). Bylo nás sedm v chatičce pro čtyři, vůbec jsme se neznali a před sebou jsme měli slušnou hromádku obálek, která se později proměnila v několik hodin plnění úkolů. Před třetí ráno jsme došli k několika zajímavým poznatkům a teoriím: Niagarské vodopády v roce 1932 zamrzly. Nejnižší možná výška jakési chovné dogy je 61cm od země. Jak se do lesa volá, tak se do lesa ozývá (ne, není to chyba). Největším vynálezem civilizace byla zbraň. Největším vynálezem posledních 80 let je kolo (to už bylo opravdu pozdě a zadání někdo zformuloval příliš komplikovaně). Jméno růže z nás sice nikdo nečetl, ale tento titul se objevil na našem seznamu důležité literatury. Narkomana ve stadiu rozkladu do svého krytu určitě nechceme. Jazyk je jediný sval s úponem pouze na jednom konci.

Druhý den (totiž po deseti letech) již intenzita záření zeslábla a nás čekalo sžití s novým světem. Vedle mapování vzniklého terénu a následné záchranné akce jsme v mezičase stihli workshop o Fair Tradu, který v omezených časových možnostech skvěle vedla Dajda, dílny pro šikovné ruce (výstupem byla Smršť trička) a taky dost pohybových aktivit. Klasičtější z nich bylo safari, které ovšem trpělo značným nedostatkem zvěře, tím méně tradičním byl koňský dostih, při kterém jsme si namohli všechny existující svaly a splavili se doslova jak koně (alespoň nám tedy bylo i v chladném počasí chvíli teplo).

V neděli nás čekala zpětná vazba, velká hra (původně s Rákosem, poté ovšem bez nich), slavnostní nástup a zběsilý útěk na vlak.

Celou dobu jsme tedy měli o zábavu bohatě postaráno a i organizace byla téměř vzorná (až na neukázněnou slepici k obědu, která se pekla o hodinu déle a zapříčinila pěkný skluz). Nepříjemné pocity pramenily pouze z pocitu přehnané uzavřenosti a tím pádem ne úplně přátelské atmosféry - prostě se pozná, když jedete na akci, kde každý někoho znáte a takřka se od něj nehnete (a navíc máte jen dva dny) od toho, když jedete na akci každý za sebe a dní máte třeba deset. Na druhou stranu nutno říct, že veškeré skupiny na program byly vytvořené pokaždé jinak a pokaždé tak, abychom se neznali.

Celkově byla letošní Smršť pozitivním zážitkem, pro který jsem i zvládla vstát v pondělí o půl páté a moc děkuju organizátorům, že do nás investovali tolik času a energie. Vážíme si toho, přestože jsme to možná nedali dostatečně najevo.

Další ročník vřele doporučuju (a není to tím, že se v létě chystám na Safír).

Materialistka

Vždycky jsem tvrdila, že na mobilu závislá nejsem, peníze nejsou to nejdůležitější a doklady jsem nikdy ukazovat nemusela (o ztrácení klíčů už taky padly zmínky jinde). Ale když jsem se včera ve tři najednou ocitla s úplně prázdnýma rukama, chladná hlava mi rozhodně nezůstala. A tak se teď budu muset pustit do vyřizování a opatřit si znova všechny doklady, získat alespoň některá ze ztracených telefonních čísel, zvyknout si na nový zámek a najít si brigádu.

A taky poděkovat P., bez které bych to vůbec nezvládla...

Nesnáším dámské oblečení, které má většinou tak malé kapsy, že vás donutí nosit kabelku. A tu prostě pořád v ruce nedržíte. Být kluk, zůstala bych v klidu. Všechny důležité věci bych totiž měla na sobě. (A to jsem nedávno kritizovala nošení peněženky v zadní kapse. A když kámoška ztratila peněženku, litovala jsem ji a říkala, že bych to fakt nechtěla zažít. Teď je to i s bonusem.) Asi nastálo přejdu na kapsáče. Nebo se konečně odnaučím být naivní a začnu být extrémně opatrná.

Taky jsem poprvé v životě byla na policii. I v neděli tam byl docela frmol, telefony drnčely a psaní protokolu se asi čtyřikrát přerušilo. Ten policajt byl dost nepříjemnej a choval se, jak kdybych byla úplně dementní. Chápu, že on, drsnej frajer, by zůstal úplně v pohodě a just cool, ale já ne (a na to by měl být zvyklý). Měla jsem chuť mu říct, že jsem si tu kabelku fakt nenechala ukrást naschvál...

A P.S. (pro Kobry a jiné šílence): na stole se tomu chlápkovi povalovala tonfa...

Krásná Hůrka

Normálně jdou reklamy tak nějak mimo moje vědomí, prostě mi jsou dost ukradené. Tahle mě ale donutila se cestou na metro zastavit a pousmát. Zase u nás něco staví - nic nového. Komplex se tentokrát jmenuje Krásná Hůrka. Na billboardu je hned pod ozdobně vyvedeným nadpisem malá smějící se holčička, která na vás mává a na každém prstu má malinu. Podtitul zní: Sladký život na Hůrce (nutno dodat, že zmíněná holčička je sladká až moc). A pod tím v bodech všechny ty úžasné, skvělé a nejlepší výhody. Bod první: poliklinika. Dobře, je docela důležitá, ale ať mi nikdo netvrdí, že se tam uchylují lidé zejména proto, že jim ta možnost připadá sladká. Uniformní bílá, pach desinfekce, nepříjemní lidé, poplatek a navrch ještě to, kvůli čemu jste tam dorazili. Úsměv se vám na tváři zaručeně nevytvoří.

Nezvyknu si. Ale chtělo by to.

Máme za sebou první dva týdny školy a já si pořád nezvykla na náš zbrusu nový rozvrh. Je totiž dlouhý jako nudle a děravý jak cedník, nebo bych taky třeba mohla říct, že vypadá jak noty na buben. Každý den končím buď v pět, nebo skoro v šest, jenom v pátek už před jednou. Do toho jsem si přidala ještě jeden povinný kroužek a snažím se plnit koly, které dostáváme.

Takže pokaždé když přijdu večer na kolej (většinou večeřím ještě v uniformě), jsem tak unavená, že bych šla rovnou spát (a taky jsem tenhle týden asi dva večery celé prospala). Jako Šípková Růženka. Jestli se s tím brzy nesrovnám, budete mě nadále potkávat už jen vyčerpanou a naštvanou. A nejhorší je, že v průběhu dne ztrácím spoustu času o volných hodinách, které se prostě nedonutím všechny efektivně vyplnit. Takže mám sice jen 34 hodin týdně, ale nemůžu se zbavit dojmu, že nedělám nic jiného než studuju. Popravdě jsem myslela, že tohle přijde až později. Ale zase je to dobrý trénink.

Úkol na víkend mám jediný: až splním všechny povinnosti, naspím si hodiny do zásoby na dalších pět dní. Docela velká daň za to, že jsem se konečně zbavila (skoro všech) předmětů, které mě nebavily.

...

Právě jsem dopekla čtyři plechy lineckého cukroví ve tvaru lokomotiv.

V září a ještě k tomu v deset večer.
Neptejte se proč, stejně byste to nepochopili.

Kdybych se někdy náhodou chtěla živit rukama, zakažte mi to.

Ale kuchyň už je uklizená...

Takhle to sice vůbec nevypadá, ale momentálně nemám sílu to vyfotit. A až ji mít budu, nebude už CO fotit...

Norské okénko

V oselském Burgerkingu, na který kluci nedají dopustit. Pro účely představení části výpravy.

Další fotky (a nejen z Norska) časem budou.

Zleva a do půlkruhu: Vláďa, Káťa, Pinďa, Péťa, Piko, klarrrka, Hedvika, (já nejsem vidět) a Bajt.